K jadérkům smutků svých a milování svého

Kompozice o životě a díle překladatele, herce a nadějného divadelního režiséra Gustava Schorsche (1918–1945), který po studiu herectví působil jako asistent režiséra Karla Dostala v Národním divadle a spolu s Vlastou Schönovou, Jiřím Ortenem a dalšími stál u zrodu Divadélka pro 99 v Topičově salónu.

Jako divadelní režisér se etabloval i v podmínkách terezínského ghetta, kde inscenoval mimo jiné Gogolovu Ženitbu. Osud Gustava Schorsche, který byl limitován židovským údělem, přiblíží jeho deníkové záznamy, dopisy, vzpomínky přátel a kolegů.

Pro cyklus Schůzky s literaturou připravila Marie Valtrová. V režii Hany Kofránkové účinkují Růžena Merunková, Jaroslav Plesl a Jiří Ornest.

Dům U Jezulátka v pražské Hellichově ulici básník Jiří Daniel nazval „domem tří podivuhodných sourozenců“ – Karla, Julie a Gustava Schorschových. V malém bytě s gotickou klenbou se tu na počátku protektorátu scházela vybraná umělecká společnost – kromě sourozenců Schorschových František Schulmann (Jiří Daniel), Kamil Bednář, Věra Škrabálková, Jan Kotík, Josef Hiršal, Josef Hlinomaz, Karel Pech a další. Jak uvádí Josef Hiršal ve Vínku vzpomínek: „mezi nimi pobíhala tříletá dívenka, budoucí režisérka Helena Glancová“.

O Schorschových lze bez nadsázky říci, že byli vzornou ukázkou židovské rodiny. Zatímco prarodiče začínali jako drobni živnostníci, rodiče pokračovali jako úspěšní podnikatelé. Ale jejich děti, které přitahovalo umění, už neměly zájem rozmnožovat jmění, k němuž přispěl vlastní pílí otec Egon Schorsch, ředitel hořické textilní továrny. Na rozdíl od starších sourozenců bylo Gustavovi, jenž se narodil 28. ledna 1918 v Hořicích v Podkrkonoší, dopřáno, aby studoval reálné gymnázium Dr. Jindřicha Vančury v Praze na Smíchově. Už tehdy se projevil jeho mimořádný talent, když z latiny přeložil esej Tita Lucretia Cara O podstatě jsoucna. Jako student gymnázia se Gustav rozhodoval mezi medicínou, divadlem a literaturou. Zájem o divadlo Gustava Schorsche nakonec přivedl ke studiu dramatického oddělení pražské konzervatoře, kde se seznámil s Jiřím Ortenem, Josefem Schwarzem-Červinkou, Věrou Škrabálkovou, Věrou Fingerovou a dalšími. V téže době se stal asistentem režiséra Národního divadla Karla Dostala, který mu svěřil nastudování recitačních sborů v inscenaci Goethova Fausta. V roce 1938 Gustav Schorsch pro rozhlas připravil dramatizaci Mannova Tonio Krögera, která byla nastudována v režii Václava Sommera s hudbou Jiřího Eliáše. Na podzim 1939 založil spolu s dalšími (F. Le Breux, J. Orten, A. Somolová, V. Schönová, V. Škrabálková) ve výstavní síni U Topičů Divadélko pro 99, které však nemělo dlouhého trvání. Kromě Horova Jana Houslisty, kterého přednesl za zástěnou Jiří Orten, uvedlo ještě Seifertovy Verše o Praze a poezii Ivana Blatného.

V červnu 1941 byl Gustav Schorsch spolu se svým budoucím švagrem, básníkem Františkem Schulmannem povolán do internačního tábora v Lípě u Havlíčkova Brodu, který sloužil pro „převýchovu“ mladých židovských mužů. Odtud putoval stejně jako mnozí další do Terezína, kam přijel dva dny před Štědrým dnem 1942, a kde se setkal se svými nejbližšími – sestrou Illi a malou Helenkou. Podvakrát je díky své prozíravosti a výlučnému postavení zachránil před transporty. Poprvé, když je sestra Illi chtěla přihlásit do rodinného tábora Birkenau a on prohlásil: „Já bych jim nevěřil!“, podruhé, když jako kulturní pracovník, kterého Němci potřebovali, trval na svém: „Jestli půjdou ony, půjdu taky.““

Terezínské divadlo je pevně spojeno právě se jménem Gustava Schorsche, který se na naléhání ostatních ujal režie Gogolovy Ženitby, Kienových Loutek a večerů poezie. V souvislosti s Gogolovou Ženitbou nelze opomenout ani jméno scénografa Františka Zelenky, který na půdě jednoho z terezínských domů vytvořil z dek, hrubé pytloviny a latí imaginativní scénu z variabilních paravánů.

Poslední písemná zmínka o Gustavu Schorschovi se dochovala v záznamech o transportu číslo Er 936 ze dne 16. 10. 1943, kterým do Osvětimi odjelo patnáct set vězňů. Gustav Schorsch byl údajně v lednu 1945 zastřelen na marodce při likvidaci polského koncentračního tábora Fürstengrube. Postel s jeho tělem nacisté zapálili, ale jeho slova zůstala: „Není smrti. Všechno trvá. Nevyúčtován zůstává nebožtíkův život.“

O tři roky později – v roce 1948 – vydal bývalý Schorschův spolužák z gymnázia, divadelní kritik a historik Jan Kopecký sborník literárních prací Gustava Schorsche a vzpomínek jeho přátel Nevyúčtován zůstává život. Z tohoto sborníku a dalších zdrojů čerpá náš rozhlasový pořad nazvaný K jadérkům smutků svých a milování svého.

Spustit audio