Neboť hvězd skákalo nespočet
Rozhlasová kompozice z německých i do češtiny převedených veršů, jejichž autorem je pražský rodák a německy píšící lyrik Rainer Maria Rilke.
Poslouchejte na Vltavě 5. října 2014 v 16 hodin.
V kompozici zazní málo publikované texty pocházející z Rilkova zralého období, které sám básník nezařadil do žádné sbírky a byly publikovány pouze časopisecky, případně v antologiích.
Tyto básně, které v češtině recituje Dušan Urban a v němčině Vídeňanka Nika Brettschneiderová, představují plně myšlenkově i tematicky obsáhnou výrazovou paletu básníkovy pozdní tvorby. Hudbu vybral Antonín Schindler, režii má Michal Bureš.
Rainer Maria Rilke se narodil 4. prosince 1875 v Praze v Jindřišské ulici č. 18 inspektorovi železničních drah Josefu Rilkovi a jeho ženě Sophii. Rodiče jeho narození toužebně očekávali, protože rok předtím krátce po porodu ztratili dceru. Zřejmě proto Rilka jeho matka oblékala až do školního věku do holčičích šatů. Viděla v něm děvčátko, o které přišla. Zahrnovala syna přehnanou, doslova dusící péčí. Její fanatická zbožnost a pověrčivost ho dusila.
Únik našel ve světě fantazie a v zálibě v opisování básní. Zřejmě vůbec první báseň napsal v roce1884, ato rodičům k výročí svatby. Právě toho roku se však rodiče rozvedli.
V deseti letech byl Rilke poslán studovat vojenskou reálku. Vytrhnutí z matčiny náruče a uvržení do vojenské akademie bylo šokem, který nikdy nepřekonal. Možná i proto je pro jeho pozdější život příznačné, že se nechával zaopatřovat a podporovat ženami.
Později studoval literaturu, dějiny umění a filozofii na univerzitách v Praze a Mnichově. Tam se seznámil se spisovatelkou Lou Andreas-Salomé, narozenou v Rusku, bývalou přítelkyní Friedricha Nietzscheho a pozdější žačkou Sigmunda Freuda. S ní podnikl cestu do Ruska. Ruská kultura ho nadchla. Začal do němčiny překládat ruské autory – Čechova, Lermontova, Dostojevského.
Pro pozdní Rilkovy básně, z jejichž německých originálů a českých přebásnění Milošem Kučerou jsme dnešní Souzvuk upředli, je charakteristická snaha po nové možnosti vyjádření.
Na silnici přivyklé na slunce, / v dutém zbytku kmene, co se dávno / změnil na díži, jež opět zklidní / vodní hladinu, si tiším žízeň: / klouby na rukou do sebe vedu / jasné důvody, ten původ vody. / Pít se mi jeví moc jednoznačné; / ale toto vyčkávavé gesto / vlije čisté vody mi do vědomí. / Kdybys přišla, k ztišení mi stačí / jen se rukama lehce dotknout, / ať už mládě oblého ramene, / ať už mládě nalitých prsou.
Rilke ví, že existují „věci“ verbálně ne zcela uchopitelné, že jsou sdělení „nesdělná“ a jiná zas jako kdyby „neviditelná“. Rilkovy pozdní básně se v této souvislosti jeví čím dál zašifrovanější a do sebe uzavřenější – jako proměna, proměnlivost, zaměňování.
Vedle jazykově-magických básní představuje její významnou část také přírodní lyrika. Rilke žil po válce totiž převážně ve Švýcarsku, které je na přírodní inspirace přebohaté. Ty jeho čerpají především z pobytu ve Valais – podhorské oblasti na jihu. Rilke si ji zamiloval, prý pro podobnost s Provence a Španělskem. A protože ve Valais je úředním jazykem jak němčina, tak francouzština, napsal některé básně i v ní.
Rainer Maria Rilke se ve své pozdní poezii nevyhýbal ani tématům milostným. Nakonec, láska s poezií úzce souvisí. Láska je součástí poezie života. Poezie je součástí lásky k životu. Láska a poezie se vzájemně podněcují a jednu za druhou můžeme zaměnit. Do této kategorie Rilkovy pozdní tvorby patří i báseň „Na silnici přivyklé na slunce“, která je považována za jednu z nejkrásnějších milostných básní v německém jazyce.
Účinkují: Nika Brettschneiderová, Dušan Urban a Dita Vojnarová
Autor: Rainer Maria RilkePřeklad: Miloš KučeraPřipravila: Monika HorsákováHudbu Keitha Jarretta vybral Antonín Schindler.Režie: Michal Bureš
Natočeno v Olomouci.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
