Pär Lagerkvist: Barabáš

Pär Lagerkvist pocházel z nábožensky velmi přísné rodiny a výchova v něm zanechala patrné stopy. I když se s náboženstvím poměrně brzy rozešel, nikdy ho nepřestaly zajímat metafyzické otázky a také převážnou část tvorby věnuje hledání nadčasových duchovních hodnot. Ve čtyřicátých letech píše román Trpaslík z prostředí italského renesančního dvora. Titulní postavou je muž malého vzrůstu, kvůli čemuž zažil v životě mnohé ústrky a zesměšňování, a žije proto nenávistí. U dvora má výlučné postavení a toho využívá k získávání moci nad lidmi, k ničení jejich životů. Trpaslík je ztělesněním zla a nihilismu (samozřejmě i alegorií na zlo hitlerovské, román vyšel r.1944) , ale nutno dodat, že spisovatel v tomto textu (podobně jako v dalším románu Kat) považuje zlo za součást každé bytosti. Trpaslík je pouze extrémním případem, kdy získalo vrch, ale člověk je zčásti dobrý a zčásti zlý a jde jen o to, která z poloh převáží.

Světového věhlasu získal Lagerkvist zejména svým románem Barabáš (1950, č.1970). Jeho stejnojmenná hlavní postava je lupič a vrah, odsouzený římským prokonzulem k ukřižování a v poslední chvíli propuštěný namísto Ježíše Krista. Je to bezvěrec, osoba plná nenávisti, sobeckosti k ostatním lidem, živelná postava, ovšem poznenáhlu bez vlastní vůle a vědomí naplňovaná poznáváním lásky a odpuštění. Jak je možné chtít trpět, když nemusíš a nikdo tě k tomu nenutí? Něco takového je přece nepochopitelné a pouhé pomyšlení na to je odporné..Ne, Barabáš neměl rád nikoho, kdo takto vyhledává utrpení a kdo se sám věší na kříž. Ale oni uctívají svého ukřižovaného a jeho utrpení, jeho žalostnou smrt, která pro ně jistě není dost žalostná. Uctívají samu smrt.... Ne, Barabáš neměl rád smrt. Snad proto, že jí byl ušetřen? Protože snad byl vyvolen k tomu, aby nemusil zemřít?...

Barabáše zastihujeme v různých údobích jeho života. Života, na kterém nijak zvlášť nelpí, ale po celou dobu hledá jeho smysl a cíl. Například jako otrok v dolech, bez jakýchkoli práv, vystavený tvrdým životním podmínkám, je přikován k muži, který naopak svůj život zasvětil víře v „něho“. Po nějakém čase svěřil Barabáš Sahakovi, že byl svědkem Mistrova zmrtvýchvstání. Ne, neviděl ho přímo vstát z mrtvých, to neviděl nikdo. Ale viděl, jak přilétl s nebe anděl s paží napřaženou jako oštěp, a jak plášť za ním vlál jako plamen....Sahak naslouchal úplně u vytržení a upíral své velké důvěřivé oči na druha. Je to možné? Je opravdu možné, že tento špinavý otrok byl přítomen, když se udál největší ze všech zázraků? Kdo to vůbec je? Setkání mužů mění je oba, jeden druhému jsou oporou, darem; zatímco Barabáš nastavuje svá záda biči dozorců, Sahak svému příteli pomáhá dostat se z dolu ven, získat práci vně temnoty. Sahak ovšem pro svou víru následně ukřižován umírá, protože nemůže zapřít svého Boha, kdežto Barabáš znovu kříži uniká, protože nevěří a přitom by rád věřil.

Barabášův zápas o konečné poznání probíhá v každém věku a situaci, když jej obklopuje dav, i když je ponechán samotě a do poslední chvíle si nejsme jisti výsledkem. V roce 1951 právě tento román dovedl jeho autora k Nobelově ceně za literaturu, jakkoli to bylo uznání za mnohostranné a bohaté literární dílo. V četbě na pokračování z románu Barabáš účinkuje Ivan Trojan, režii má Tomáš Vondrovic.