Páteční večer ke 150. výročí úmrtí Boženy Němcové
Božena Němcová (portrét Maxe Švabinského)Foto: Městská knihovna Praha
„Mnohé světlo mi zablesklo na cestě života, já myslila, že je to svit hvězdy, ale byla to jen bludička, která by mne do kalu byla uvedla…” - napsala zklamaná Božena Němcová v tzv. dopisu neznámému adresátovi. V cyklu Páteční večer uvádíme setkání s osobností a dílem této velké české spisovatelky. V pořadu hovoří literární historičky Jaroslava Janáčková a Magdaléna Pokorná a rakouská bohemistka Gertraude Zand. Z autorčiných dopisů, deníkových záznamů a úryvků jejích děl připravila a komentáře čte Milena Štráfeldová.
Pomník Boženy Němcové na Slovanském ostrově v Praze, dílo sochaře Karla Pokorného z roku 1955Foto: Wikimedia Commons
Probíráme-li se korespondencí Boženy Němcové a jejími zápisky, bylo takových světel, která se proměnila v bludičku, opravdu hodně. Patřilo k nim její manželství se zapáleným vlastencem, ale také “věčným potížistou” Josefem Němcem, který si na svou ženu nakonec stěžoval úřadům, že ho nedokáže svou „duševní prací“ uživit a který ji nemocnou vyhazoval z bytu. Patřily k nim její milostné vztahy se stále mladšími muži, které popouzely pokryteckou pražskou společnost. „Že se lásce kořím, nazývají hříchem; že svobodu miluju, křižujou mne - pravdu když mluvím, zle je, a lhu-li, lajou mi! - Jak to nést?” postěžovala si Němcová.
Hrob Boženy Němcové na pražském VyšehraděFoto: Khalil Baalbaki
V těžkých letech bachovského absolutismu zůstala nakonec osamocená. Dávní přátelé se jí raději vyhýbali a špatné svědomí vykupovali pár zlatkami nebo také jen obnošenými střevíci. Sama si poznamenala, že na Vánoce r. 1856 neměla doma ani krejcar. Známí jí poslali trochu ořechů, pár pentlí pro dceru, vánočku a chleba. Ferdinand Fingerhut, bratr Vojty Náprstka, se sice blýsknul punčem, současně jí ale jindy dělal poněkud nechutné návrhy, že by si přeci mohli spolu “užít”. Za pouhých dvacet let se z mladé Betty, která svou krásou v r. 1842 při svém příchodu do Prahy oslnila české vlastence, stala zbědovaná, vychrtlá a těžce nemocná žena, která “v staré zelené sukni a v jupce přešité z mužova starého kabátu…” chodila po pražských zastavárnách.
To všechno jsou jistě známé obrazy ze života Němcové. Těžko k nim něco dalšího přidat. Literární historici, publicisté i generace spisovatelů, básníků a dramatiků z nich „vytěžili“ každé slovo. Obrátili naruby každé písmenko jejích dopisů i vzpomínek. Mnohokrát porovnali, jak se její trudné životní okolnosti promítly do jejího díla. Žasli, jak právě v nejtěžším období života, kdy jí umírá syn Hynek, mohla napsat tu idylickou Babičku?!
Co ale stále provokuje k zamyšlení, je otázka, kdo je samotná Božena Němcová a co jsou jen nánosy legend a mýtů, interpretací a dezinterpretací? Značnou měrou k nim ostatně přispěla i sama, svou vlastní stylizací… A také - jakým způsobem si ji přivlastňuje každá další generace a jak se musí vyrovnat s jejím osudem i dílem? Co všechno do osobnosti Němcové promítá z vlastních problémů? Jak si do ní projektuje vlastní ambice, úzkosti a zklamání? Proč se Němcová stává symbolem pokaždé, když se cítíme v ohrožení? A proč je tu současně tendence se tomuto idolu i tak trochu vysmát, jak to dokazuje celá řada různých persifláží? - Němcová napsala: „Já kdybych měla volit - tedy bych si přála narodit se znovu, as za dvě stě let - anebo ještě později - neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší…” Jak by se jí po takové době žilo dnes, mezi námi? Chovali bychom se k ženě, která si nedala vzít svou svobodu, stejně ničivě jako její současníci?
O Boženě Němcové v pořadu hovoří literární historičky Jaroslava Janáčková a Magdaléna Pokorná a rakouská bohemistka Gertraude Zand. Z autorčiných dopisů, deníkových záznamů a úryvků jejích děl připravila a komentáře čte Milena Štráfeldová. Účinkují Taťjana Medvecká, Apolena Veldová, Josef Somr a Hanuš Bor. Režijní spolupráce a výběr hudby Jiří Vondráček. Premiéru vysíláme ke 150. výročí úmrtí Boženy Němcové.
