Člověk s příběhem. Připomeňte si rozhlasové herectví Ladislava Mrkvičky

28. prosinec 2020

Po dlouhé nemoci zemřel herec, dabér a dlouholetý člen činohry Národního divadla Ladislav Mrkvička, bylo mu 81 let. V rozhlasové inscenaci Petra Dudka Člověk s příběhem ztvárnil Ladislav Mrkvička skvělým způsobem muže, který prožil celý život na cizí účet. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Snažil jsem se napsat hru o tom, jakou roli hraje lidská paměť. Jak může být přitažlivá a nebezpečná zároveň. Dá se to říct také tak, že minulost má různé tváře, záleží na tom, z které strany se díváme.
Petr Dudek o Člověku s příběhem

Osoby a obsazení: Kamil Miler (David Novotný), Zuzana Kučerová (Magdaléna Borová), Pavel Zvolánek (Ladislav Mrkvička), Karel Zvolánek (Martin Myšička), Jana Zvolánková (Jana Stryková), Irena Kamarýtová (Helena Dvořáková), Láďa Kamarýt (Jaromír Dulava), Antonín Horský (Jan Meduna), Jarmila (Petra Kosková), Průvodčí (Petr Stach), Rozhlasová moderátorka (Marie Retková) a Martin Suchánek (Leoš Noha)
Dramaturgie: Renata Venclová
Hudba: Filip Skuhrovec
Režie: Martina Schlegelová
Natočeno: 2015

Ani desítky let po konci druhé světové války nebyly uzavřeny všechny příběhy, které v jejím chaosu započaly. Děj rozhlasové hry se odvíjí ve dvou časových pásmech – v roce 1942 a v současnosti, konkrétně v roce 2015. Brzy se ukáže, že úběžníkem obou linií je Pavel Zvolánek, válečný sirotek, syn odbojářů popravených v Mauthausenu. Pětasedmdesátiletý muž vystupoval povětšinu života jako strážce hrdinského odkazu svých rodičů, přestože na ně vlastně nemá žádné autentické vzpomínky. Zná skutečně celou pravdu o své minulosti? Nebo si o ní utvořil představu, kterou pro něj bylo jednodušší přijmout? Minulost ovlivňuje naše životy a nejvíc ta, kterou dobře neznáme.

Čtěte také

Člověk s příběhem je první hrou novináře, moderátora a dlouholetého editora Českého rozhlasu Petra Dudka (*1963), aktuálně se podílí na pořadech Dvacet minut Radiožurnálu, Interview Plus a Pro a proti, pravidelně také chystá některá speciální vysílání, například předvolební debaty. Od premiéry Člověka s příběhem natočil Český rozhlas jeho další hru Traktor (2018) a dvě dokudramata uvedená k výročí založení Sokola – 1948: Zpátky ani krok a 1968: Všecko aneb nic (obě 2018).

V rozhlasové inscenaci, kterou režírovala Martina Schlegelová, ztvárnil hlavního hrdinu Ladislav Mrkvička, spolu s ním si ve hře zahráli Magdaléna Borová, David Novotný, Jaromír Dulava, Helena Dvořáková, Martin Myšička a Jan Meduna.

Přečtěte si rozhovor s autorem

Nakolik je Člověk s příběhem inspirovaný skutečným osudem? A jak se případně reálná fakta ve vaší hře odrážejí?

Když jsem nad Člověkem s příběhem začal přemýšlet, probíral jsem několik skutečných osudů, ale výsledek není podobný ani jednomu z nich, a pokud ano, pak čistě náhodou. Co se týče reálných faktů, hledal jsem v různých zdrojích, třeba jsem se vyptával v Železničním muzeu na technické detaily vagónů, které jezdily za války. Byl jsem se také podívat v terezínské Malé pevnosti.

David Novotný při natáčení

Je vaše hra víc o minulosti nebo o současnosti?

Těžiště je v současnosti, ale klíč k příběhu leží v minulosti. Snažil jsem se napsat hru o tom, jakou roli hraje lidská paměť. Jak může být přitažlivá a nebezpečná zároveň. Dá se to říct také tak, že minulost má různé tváře, záleží na tom, z které strany se díváme.

Důležitou roli hraje v Člověku s příběhem metoda orální historie, studentka a televizní reportér přicházejí zaznamenat vyprávění muže, jehož život poznamenala druhá světová válka. Jejich vytěžování minulosti a cizích osudů má na konci nečekaně tragické vyústění. Jaký je vlastně váš vztah k orální historii?

Jsem velkým příznivcem toho, co už několik let dělá sdružení Post Bellum. Příběhy, které Mikuláš Kroupa s Adamem Drdou zachycují pro budoucnost, jsou pro naše kolektivní vědomí velice poučné, nenahraditelné. Taky se v nich dá číst jako v knize. Moje žena navíc pracuje v Židovském muzeu v oddělení šoa, kde také zpracovává příběhy pamětníků. Doma o nich hodně mluvíme, takže se mi občas zdá, že postavy minulosti volně procházejí naším bytem a někdy se dokonce na chvíli pozdrží... Ano, uznávám, že orální historie není klasická historická metoda, ale to pro mě není podstatné.

Magdaléna Borová

Dlouhodobě se věnujete zpravodajství a publicistice, byly vám při psaní profesní zkušenosti k užitku nebo na překážku?

Když jsem hru psal, uvědomil jsem si, že žurnalistika, i ta rozhlasová, je opravdu něco jiného než původní tvorba. Takže mi novinářská praxe spíš přitížila, protože do příběhu se mi pořád vnucovaly postupy, které by se hodily spíš do reportáže. Ale na druhé straně mi byly prospěšné znalosti z rozhlasového a televizního zákulisí.

Spustit audio