Vzpomínky československého herce Ladislava Chudíka

Herec Ladislav Chudík - Foto: Alžběta Švarcová

Herec Ladislav ChudíkFoto: Alžběta Švarcová

Jednou z programových dominant týdne, který bude u nás na Vltavě patřit Dnům slovenské kultury, budou Osudy a v nich premiérové pětidílné vzpomínky jedné z legend československého herectví, mistra slova i přesných gest, Ladislava Chudíka. V bratislavském rozhlase je s ním pro posluchače v Čechách i na Slovensku natočil Michal Bureš.

„Narodil som sa v máji 1924, v znamení Blížencov. Názov tohoto znamemia sa odvozuje od dvoch bratov zo starej gréckej mytológie; my ich poznáme skôr pod latinskými menami Castor a Pollux. Oba vraj od tej istej mamy. Pollux bol ale synom Dia, a teda nesmrteľný, no Castor vzišiel od smrteľného otca. Obaja bratia sa mali radi, boli však povahovo rozdielni. Castor dychtivo túžil po pozemských radovánkach, Pollux bol duchovnejší a chladnejší. Ajha, od malička som bol veľký rojko a fantasta. Najviac som sníval vo chvíľach, keď som sa hodiny a hodiny díval z malého okienka drevenice starých rodičov, ktorí bývali na Žabiarenskej ulici. Či pršalo alebo snežilo, videl som veci, ktoré by nevidel nik. Dodnes spomienka na to pôsobi na mňa vzrušujúco,“ začíná své vyprávění jedna z posledních žijících legend československého herectví – Ladislav Chudík

 

Osudy - Ladislav Chudík 1/5 (ukázka)

Vložit na svůj web

Vypráví a za okny studia bratislavského rozhlasu, kde natáčíme, panuje srpnové vedro. „Omamná voňa lipy a hlboký dych hrončianskej mašinky sa stali symbolmi mojho detstva. Vlnky Čierneho Hrona boli vari prvým zvukom, ktorý som začal po narodení vnímat. Na svet som prišiel v dome stojacom iba pár metrov od rieky, ktorá roky bojovala o to, aby ju kartografi zobrazili vážne a riadne do mapy. Azda aj preto o sebe dávala vedieť oveľa razantnejšie. Keď vystúpila z brehov, bol na ňu hrozivý pohľad. Zmietla všetko, čo jej stálo v ceste, dokonca aj mosty. Najviac si ju však predstavujem vo chvíľach, keď sa po nej splavovali plte – vtedy akoby vstupovala do nej poézia.“ 

Z rodného Hronce odešel na gymnázium v Kremnici, po kterém v letech 1943 a 1944 následovala filozofická fakulta bratislavské univerzity a dramatické oddělení Státní konzervatoře v Bratislavě. Od roku 1944 působí dodnes v činohře Slovenského národního divadla. Věnoval se rovněž pedagogické práci. „Spomínam na istú návštevu mojich vtedajších študentov v septembri roku 1968 vo Viedni, kam som po sovietskej invázii emigroval. Priznám, vydýchol som si, keď sme sa rozlúčili. Srdcu som sa prihováral, aby stíchlo do pokory. Na druhý deň som zbadal obďaleč domu, kde sme bývali, na Georg-Prilgeri Strasse, po šírke cesty nápis ČAKÁME VÁS. Vtedy mnou prešiel závan šťastia so slzou. Nápis na ceste zmazával čas dlho po mojom odchode spät do Československa.“ 

Z množství jeho televizních rolí patří k nejúspěšnějším postava primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města (1977 a 1981). Za své herecké mistrovství získal mnohá ocenění. V letech 1989–1990 byl ministrem kultury Slovenské republiky. Je podruhé ženatý, jeho manželka Alena je právničkou. V roce 2010 obdržel Českého lva jakožto nejlepší herec ve vedlejší roli za film Kawasakiho růže, o týden později pak cenu Trebbia za celoživotní umělecký přínos. Rozhlasové studio bývalo jeho druhým domovem – ze zkoušky do rozhlasu, z rozhlasu na představení… Ve fonotéce Slovenského i Českého rozhlasu najdeme stovky nahrávek, z nichž některé (třeba Tichý dvojhlas, sestavený ze vzájemné korespondence mezi Ladislavem Chudíkem a Jaroslavem Seifertem) patří mezi opravdové unikáty. 

Vyprávíme si o cestě k herectví, o normalizačním dusnu, o nové svobodě, o poezii slovenské i české. Mistr odchází po každém natáčení šťastný, ale unavený. „Nedivte se osmaosmdesátiletému kmetovi,“ pronáší omluvně ve dveřích perfektní češtinou. Je zajímavé sledovat, jak se v jeho osobě mísí ten malý kluk z podhůří Nízkých Tater a zároveň člověk, který poznal svět ve vší jeho různorodosti. Otomar Krejča o něm napsal: „Když jsem viděl Chudíka roku 1964 v představení Millerovy hry Po pádu, celý večer jsem sledoval člověka zasaženého nešťastným, tíživým lidským problémem. Byl to jeho problém, tkvěl v něm hluboko, nejhlouběji. Na představení jsem šel spíše ze společenských důvodů, tu Millerovu hru nemám rád. Ale v oné slovenské inscenaci se mi zdálo, že vidím herectví, které nezáří pouze za hranice Bratislavy, ale které patří na kteroukoli první evropskou scénu.“ 

Osudy Ladislava Chudíka odvysílá v rámci Dnů slovenské kultury Český rozhlas 3-Vltava od pondělí 12. do pátku 16. listopadu od 11,30 hodin. 

Autor:  Michal Bureš
Pořad: Osudy  |  Stanice: ČRo Vltava
Čas vysílání: všední dny 11:30  |  Délka pořadu: 30 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas