Smíšená karma aneb Voda pro pejsky
Zabrzdili jsme na dálnici a přede dveřmi motorestu byla mísa s vodou pro psy. Až mě to dojalo. Zabrzdili jsme u slušňáků! Nezapomněli ani na ty pejsky, co vyťapou z přehřátého auta se zpocenou srstí a vyplazeným jazykem! Jenže mrzlo a voda byla jako kámen. Dobro to zas jednou nedomyslelo.
Ti, kdo věří na karmický zákon - na vesmírnou spravedlnost, která nám všechno spočte do haléře - znají i pojem karma smíšená. To je taková prazvláštní směska typu "slast a strast". Asi jako když cucáte naprosto skvělý bonbón a on vás řízne do jazyka. Zatímco se po patře rozlévá blaho, jazyk kňučí a sladkost kazí slaná pachuť krve, fuj.
Nebo: v nějaké soutěži získáte druhou cenu, zatímco první nebyla udělena. To je velmi rafinovaná urážka! Jste sice vítěz, ale porota tím říká: on ten váš kousek vlastně za moc nestál. Mezi slepými jednooký král. Možná jste nejlepší z té velice průměrné bandy, ale první ceny je pro vás škoda. Tak se nevytahujte.
Smíšená karma prý je výsledkem podobných skutků - trochu dobrých a trochu zlých, dobře míněných a špatně provedených, prostě nějak morálně zmatených. Bílé lži. Vypočítavé laskavosti. Voda pro psy, která není k pití. Dary, které nedělají radost. Jánošíci, kteří jedněm berou, aby dali druhým... a tak dál.
Zrada osudu spočívá v tom, že naprostá většina našich skutků bývá smíšená. Tak se nedivme, že i žít pak musíme ten koktejl medu s jedem, že každá sladkost trochu bolí a mnohá chutná po krvi.
Na dětské psychiatrii učí jedna doktorka své malé pacienty vzpomínkové cvičení. Mají se v duchu vrátit do nějaké chvilky, kdy jim bylo dobře. Děti na psychiatrii nemívají moc krásné vzpomínky. Snad ani nechtějme vědět, jaké! Ale všechny děti z oddělení se provzpomínaly k nějaké hezké chvíli. Třeba jak seděly v trávě a šimralo je slunko... jak jim někdo dal líznout zmrzliny... a tak. Jen jeden osmiletý kluk celé týdny tvrdil, že on nikdy - rozumíte, nikdy!!! - nezažil ani vteřinu radosti. Nikdy mu nebylo dobře, nikdy se nesmál, on vůbec neví, co to radost je. Trval na svém tak zavile, že to s ním doktorka málem vzdala. Až jednou po ránu se u ní v pracovně rozletěly dveře, vtrhl tam kluk s očima navrch hlavy a křičel: "Já si vzpomněl! Já si vzpomněl! Taky jsem byl šťastnej! Jóó!" -"Tak povídej!" zaradovala se ona. Kluk svítil jak vánoční stromeček: "To bylo tenkrát, jak jsem podpálil trafiku!"
Tak snášejme dál své divné a smíšené osudy. A občas dohlédněme, jestli psi mají co pít.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.