Vyprávíme slovy, zpěvem i tancem, říkají odborníci na vyprávění, takzvaní naratologové

18. únor 2017
Slovo o divadle

Podstatou vyprávění je příběh. Prostřednictvím příběhů se člověk seznamuje s minulostí i současností. Je to způsob, jak přirozeně pojmout, či vyložit život i svět.

Vysíláme 18. února v 17.00

V oblasti teoretické se vyprávěním zabývá naratologie, vědní disciplína, nebo spíše vědecká perspektiva, kterou odborníci nahlíží na vyprávění v různých uměleckých oborech. Taková skupina odborníků se setkává v Brně, kde v roce 2011 vznikl Brněnský naratologický kroužek, takzvaný BRNK. Je to nezávislé občanské sdružení, jehož cílem je podporovat, rozvíjet i popularizovat bádání na poli fikce a vyprávění. BRNK ve stávající podobě vzešel z iniciativy doktorských studentů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Radomíra D. Kokeše a Aleše Merenuse. Členy BRNKu jsou tak dnes zástupci literární vědy, filmových studií, divadelní vědy, estetiky i filosofie.

Jedná se tedy bezesporu o sdružení, které stojí za povšimnutí, stejně jako výzkum, kterému se jeho členové věnují. Pozvání do pořadu přijal Aleš Merenus z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd a Jan Šotkovský, dramaturg Městského divadla Brno a pedagog Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. Tématem diskuse bylo vyprávění v dramatu i divadle. Aleše Merenus vyjasnil, jak můžeme vyprávění rozumět.

02734043.jpeg

„Klasická definice minimálního narativu je, že musíme mít dvě události, které jsou kauzálně provázány a dochází tam ke změně stavu. Narativ, neboli vyprávění, se pozná podle toho, že je to příběh, který vyjadřuje něco, čemu bychom mohli říkat fikční svět, ve kterém vystupují postavy, který se odehrává v nějakém prostředí a pracuje s časem.“

Jak tedy využít naratologii v inscenační praxi? Touto otázkou se ve své disertační práci zabýval dramaturg Jan Šotkovský. Podle něj není nutné na dílo nahlížet skrze naratologii, ale je to zase jiný úhel pohled, který může objasnit další aspekty spojené s inscenační praxí. „Jde v podstatě o to pochopit, jakým způsobem vypráví příběh autor hry a pochopit jeho strategie, jak chce upoutat pozornost potenciálního diváka. Pak se dá zvažovat, které strategie jsou funkční,“ vysvětlil Jan Šotkovský, který se jako dramaturg zabývá také muzikálem.

03394112.jpeg

Podle něj se vyprávění muzikálové od toho činoherního liší tím, že dokáže vyprávět slovem, zpěvem i tancem, „což jsou tři různé vypravěčské mody, přičemž každý něco umí. Člověk a zvláště tedy dramaturg a režisér ale musí přijít na to, co se může odvyprávět zpěvem, co slovem a co zase pohybem. Pak ještě vstupuje do hry emocionální síla hudby.“ Doplnil Jan Šotkovský.

Může stejně intenzivně jako činoherní divadlo vyprávět i současný tanec? Podle taneční publicistky Niny Vangeli je vyprávění bytostně v rozporu s tanečním živlem. „Vyprávění není živelné podstaty, je to konstrukt naší představivosti. Pro tanec je charakteristické živelné hnutí.“ Říká ve Slově o divadle Nina Vangeli.

Spustit audio