Kelly Reichardt: Tajemství filmové režie je schované ve střihu

Filmy americké režisérky Kelly Reichardt (Stará radost, Wendy a Lucy, Zkratkou v Oregonu, Noc přichází ad.) patří k tomu nejlepšímu, co současný nezávislý film v USA nabízí. Reichardtová natáčí s malým štábem a minimálními rozpočty, odmítá kopírovat hollywoodská dramaturgická schémata a natáčí raději velmi osobní snímky, které si sama stříhá, ale také si pro ně sama hledá lokace. Její snímky plynou v pomalém až meditativním tempu a obvykle zachycují krátký úsek ze života hrdinů, kteří jsou na cestě za svým (vzdáleným) cílem. Navzdory solitérnímu postavení v rámci světové kinematografie s ní spolupracují významné herecké (i muzikantské) osobnosti jako Laura Dern, Will Oldham, Michelle Williams, Dakota Fanning, Kristen Stewart a další.

Přečtěte si rozhovor, který budeme vysílat v připravovaném americkém dílu pořadu Slovo o filmu.

Oba vaši rodiče byli policisti a lze se o vás dočíst, že jste v dětství začínala fotit služebním foťákem, který měl váš otec na dokumentování míst činu. Jaký to na vás mělo vliv? Na váš přístup a styl?Rodina má na člověka vždycky vliv… Můj táta byl detektiv a pořizoval fotky na místech činu, nejčastěji široké záběry. Nebyly to otevřená prostranství a krajiny, ale šlo vždycky o věcný celkový záběr nebo naopak úplný detail. Nevím. Je těžké říct, jaký přesně to na mě mělo vliv. Ale byly to moje fotografické začátky, to rozhodně.

Většinu svých filmů jste natočila v Oregonu a podle scénářů Jona Raymonda. Jak vypadala vzájemná spolupráce?Jona jsem potkala díky režisérovi Toddu Haynsovi. Četla jsem jeho první román, který se jmenoval Halflife a ptala jsem se ho, jestli nemá nějaké povídky nebo novely, kratší příběhy, které by se hodily na zfilmování. Poslal mi příběh Stará radost, který napsal a plánoval, že ho vydá jako doprovodný text publikace skvělé americké fotografky Justine Kurland. A pak už to navazovalo jedno na druhé. První scénář jsem napsala sama právě z této jeho povídky. Druhý film, Wendy a Lucy jsem začala točit skoro ještě dřív, než Jon dopsal předlohu, takže tam to bylo úplně jiné. Scénář ovlivňoval povídku a naopak. A Zkratkou v Oregonu zase napsal Jon sám. Pokaždé to bylo jiné. A Noc přichází jsme napsali společně. Ale řekla bych, že vždycky jsme pracovali s nápadem na příběh, který měl Jon. A zjistila jsem díky této spolupráci, že film je lepší, když je možné začít se scénářem u nějaké povídky, která má svou hloubku a máte se už od čeho odrazit.

Zkratkou v Oregonu |foto: Smart Communication

A koho můžeme „vinit“ z toho, že vaše filmy mají otevřené konce? Někdy vaše filmy zanechávají svoje postavy na cestě, tak jak jsme je poznali na začátku a díky nim působí až cyklicky. Řekla bych, že to je spíš něco, co sdílíme oba. Vždycky šlo o jakési útržky reality, malé příběhy. Je těžké říct, kdo koho ovlivnil a dost možná to bylo něco, co jsme spolu sdíleli.

Když mluvíte o tom, že vaše filmy jsou kratičké úseky reality, letmé pohledy na lidi, které míjíme a podobně, připomínáte mi tím některé filmaře tzv. Berlínské školy tady v Evropě. Znáte jejich práci? Máte k nim nějaký vztah?Moc je neznám, bohužel. Slyšela jsem o nich, ale nevím, proč mi o nich lidé říkají, v čem tkví ta podobnost a to spojení.

Vaše retrospektiva tady v Praze se jmenuje American Landscape: Filmy Kelly Reichardt. Můžete říct něco k tomu, jak portrétujete Ameriku a americkou krajinu a co to pro vás znamená?Nikdy jsem moc neuměla o svých filmech mluvit… Nevím sama, jak to říct. Nepracuju podle žádného schématu, všechno se vyvíjí velice organicky. Hodně z toho, o čem moje filmy jsou, vznikne během příprav, během hledání lokací - jezdím autem po Státech a poznávám různá místa. Z místa pak vyrůstá děj filmu. Vím, kde s filmem začínám, ale nevím, nedokážu analyzovat, kam pak pokračuju.

Ve vašem westernu Meek’s Cutoff, Zkratkou v Oregonu, jedna z postav v závěru pronese větu znějící zhruba „Jsme blízko, ale nevíme čemu“, tak jste mě na ni teď upomněla. Je to podobný pocit?Možná jo. Vyjádřit něco obrazem je asi něco jiného než být schopný vyjádřit to slovy - jako třeba v povolání, které máte vy.

Snad ve všech vašich filmech, ale rozhodně v po sobě jdoucí trojici Stará radost, Wendy a Lucy a Zkratkou v Oregonu vidíme záběry ptáků, létajících v povětří. Nemyslím, že jsou nějakým přesným symbolem pro něco jiného, ale zdá se mi, že je to něco, co má pro vás význam. Volní ptáci se pohybují v prostoru tam nahoře a dole na zemi sledujeme hrdiny, kteří jsou obvykle zaseklí v nějaké situaci a řeší svoje problémy.Ano, ve všech mých filmech jsou nějací ptáci. I v mých krátkých filmech jich je dost. Myslím, že lidi jsou vázaní k sobě navzájem a ke svému prostředí. V mých filmech je hodně zvířat a často jsou spojení s momenty těch nejsilnějších mezilidských vazeb, přinášejí uklidnění a jednodušší porozumění.

Jak pracujete s herci a co po nich před kamerou chcete? Třeba ve filmu Stará radost hraje Will Oldham, známý muzikant, vystupující taky jako Bonnie Prince Billy. Jak režírujete herce?Will složil hudbu k mému krátkému filmu a díky tomu jsme se znali. On sám hodně často jezdí do hor za horkými prameny, tak jako jeho postava ve filmu. Získala jsem od něj hodně informací, které jsem potřebovala, když jsem jezdila po Státech a hledala takové místo, vhodné pro natáčení. A pak jsme se začali bavit o tom, že by se ve filmu objevil. Měl jenom dva týdny, ve kterých našel na natáčení čas. V nich jsme to museli zvládnout. Ale hodně mi pomohl už při přípravách, často jsem mu volala z auta, kam jet a podobně. Druhou postavou filmu je Daniel London. Zkoušeli jsme společně jenom málo, asi den nebo dva a pak už jsme jeli natáčet. Nevěděli jsme přesně, kam nás to zavede. A ve filmu hraje taky můj pes Lucy. A se zvířetem nic nenaděláte, musíte se mu přizpůsobit a reagovat na něj. Vytváří to celé takové nečekané kouzlo momentu. Všechno jsme měli ve scénáři, ale nelíbila se mi klíčová příhoda, kterou měl právě Will Oldham ve filmu podle Jona Raymonda odvyprávět. A tak se z toho stala Willova vlastní volně převyprávěná příhoda, která se mu stala v Portlandu. Takže měl na film celkově velký vliv.

Všechny svoje filmy jste si stříhala sama? Ano, všechny kromě Řeky trávy.

Znamená to, že si chcete pojistit plnou kontrolu nad projektem, nebo se to vyvinulo nějak jinak? No, hlavně jsem si nikdy nemohla dovolit zaplatit střihače, to byl jeden důvod. A druhý je, že když jsem zjistila, že to celé souvisí s tím, jakou cestu pro režírování filmů si najdete. Tajemství filmové režie je schované ve střihu. Jak spolu jednotlivé záběry fungují, jaké načasování je správné... Ale nejde je jen tak předat někomu dalšímu. Všechna tahle tajemství se skrývají v montáži. Než začnu točit, jezdím sama po Americe, strávím hodně času v autě při hledání místa, kde se bude příběh odehrávat A hodně času taky píšu scénář a plánuju. Pak teprve přijde štáb, ta velká banda lidí. S nimi strávím hodně času a je to výborné, ale pak se usadí prach a je skvělé být zase sám se svým příběhem, připomenout si, co jsem od toho vlastně chtěla, vidět, co se povedlo a co ne a mít zase čas sama pro sebe. Rozhodně jsem si hodněkrát přála, abych měla střihače, už proto, abych o vznikajícím filmu mohla někým diskutovat. Zvlášť v začátcích. Ale velmi často jsem ráda, že mám práci, na kterou nepotřebuju hromadu lidí a není tak těžká jako samotné natáčení. Buduji si svůj film, pracuju na sound designu a tak…

Wendy a Lucy |foto: Smart Communication

A má u vašich filmů místo dramaturg? Klasickým zápletkám a příběhům podle dramatických šablon se vyhýbáte…Ne, moje filmy jsou totálně nízkorozpočtové. Víte, stárnu a je pro mě těžší a těžší a dělat pořád filmy tímhle náročným způsobem. Je to byznys pro mladší lidi. Ale hlavní výhodou je to, že na můj film netlačí nikdo zvenčí. Je to velmi osobní filmařina. Není v ní prostor pro žádné hlasy zvenčí, které bych musela poslouchat.

Zatím jsme u nás neměli možnost vidět váš nový film Certain Women. O čem vypráví?Zakládá se na 3 povídkách od montanské spisovatelky Maile Maloy. Odehrává se v Livingstonu, malém městě v Montaně a sleduje osudy tří tamějších žen. Hrají v něm Laura Dern, Michelle Williams, Kristen Stewart a Lilly Gladstone. Jeden z příběhů se odehrává na koňském ranči za městem, jeden přímo ve městě, například. Sleduju politiku každodenního života, zaměstnání a podobně.

Neptám se jenom proto, že váš nový film jsou Certain Women, ale také proto, že celou vaši filmařskou dráhu provází tohle téma – žena v americkém nezávislém filmu, solitér, outsider. Proměnilo se v Americe postavení žen-režisérek oproti době, kdy jste začínala?Něco je jednoduší, ale statisticky jsou ženy-režisérky v naprosté menšině. Já dělám filmy za malé peníze. Jsou režisérky, které točí filmy se skutečnými rozpočty, ale muži převažují. Tam už není moc prostor pro osobní filmy.

Po filmu Noc přechází se dalo diskutovat o tom, jestli se vaše filmy mění. Jestli máte blíž k žánrovému vyprávění – v tomto případě k thrilleru, nebo jestli se něco mění na určité bezmocnosti, kterou jsme mohli zaznamenat u vašich postav ve všech předcházejících filmech. V Noc přichází se postavy přeci jen pokoušejí o něco velkého, chtějí vyhodit do povětří přehradu. Cítíte vy sama nějakou změnu? Jon měl známé na farmě, kde jsme natáčeli. Trávili jsme tam čas a plánovali využít to místo k natáčení. Zajímala nás tentokrát politika. To bylo asi poprvé, kdy naši hrdinové byly politické figury. Šlo nám hlavně o příběh. Rozhodně je to víc žánrový film, přímočařejší než dřív, to ano. Ale spíš k tomu došlo vlivem příběhu, který jsme chtěli natočit.