Jiří Kout
Odpolední Hudební galerie v první pracovní den po vánočních svátcích je celá věnována nahrávkám dirigenta Jiřího Kouta. Na předchozí den připadají totiž umělcovy sedmdesátiny. Ze snímků, které Jiří Kout pořídil s Českou filharmonií a se Symfonickým orchestrem švýcarského města St. Gallen, zazní hudba Bohuslava Martinů a Dvořákův klavírní koncert se sólistou Martinem Kasíkem.
Sedmdesátiny současného šéfdirigenta Pražských symfoniků Jiřího Kouta, významného umělce, který strávil řadu let v exilu a získal v cizině vynikající renomé, připomene Český rozhlas 3-Vltava mimo jiné pouhý den po jeho jubileu, tedy 27. prosince, a to v odpoledním vysílání v pořadu Hudební galerie. Je sestaven ze tří nahrávek stěžejních děl české hudby: z tvorby Bohuslava Martinů zazní suita z opery Julietta a symfonická skladba Fresky Pierra della Francesca, centrem programu je Dvořákův Klavírní koncert. Jiří Kout dílo uvedl a natočil s Českou filharmonií a mladým pianistou Martinem Kasíkem.
Jiří Kout proslul zejména v 80. letech v německém kulturním prostředí jako zasvěcený a zkušený operní dirigent, uvádějící díla Richarda Strausse a Richarda Wagnera a vedle nich samozřejmě i české autory, zejména Leoše Janáčka. Káťu Kabanovu nastudoval před více než 15 lety v Los Angeles Opera, později mimo jiné také v Tel Avivu a roku 2002 na festivalu v jihoanglickém Glyndebourne. Při debutu v londýnské Covent Garden v roce 1993 řídil Její pastorkyni, kterou nastudoval po roce 2000 také v Ženevě, San Francisku, a ve španělském Bilbau. V Los Angeles uvedl rovněž Věc Makropulos, v Berlíně Příhody lišky Bystroušky...
Jiří Kout vystudoval na AMU u Bohumíra Lišky a v roce 1964 nastoupil v Plzni uměleckou dráhu - nejprve jako korepetitor, později a postupně také s taktovkou. Talent prokázal vítězstvím v mezinárodní dirigentské soutěži v Besanconu. Poté, co se v roce 1969 politicky jednoznačně projevil, byl však z plzeňského divadla komunisty vyhozen a zůstal bez zaměstnání. Teprve na podzim roku 1972 mohl Jiří Kout narychlo zaskočit za onemocnělého dirigenta v pražském Národním divadle a vrátit se tak nakonec k soustavnější práci v opeře. V roce 1975 získal pozvání z tehdejšího západního Německa, aby pohostinsky dirigoval v Německé opeře na Rýnu v Düsseldorfu. Jeho protikomunistické smýšlení a politickou nespolehlivost mu předhazovali i v Národním divadle, a tak se nakonec v roce 1978 rozhodl přijmout nabídku ke stálému působení v düsseldorfském souboru a odešel z vlasti.
Roku 1985 dostal pozvání stanout na hlavním postu v Saarbrückenu, kde vedle operních představení řídil rovněž symfonické koncerty, a po pohostinském řízení Káti Kabanové nastoupil od 1. září 1990 jako hlavní dirigent Německé opery v Západním Berlíně, prestižní evropské scény. K tomu přibyla roku 1993 i pozice hudebního ředitele v Lipské opeře. V obou funkcích setrval až do konce devadesátých let. Stal se mezitím známým po Evropě a hostoval po celém světě. Se světovým repertoárem se také pravidelně vracel k dirigentskému pultu Metropolitní opery v New Yorku a Lyrické opery v Chicagu, do Vídeňské státní opery, mnichovské Bavorské státní opery a podobně.
Dirigent Kout hostoval na Pražském jaru 1993 v Beethovenově Deváté symfonii. Pražskému opernímu publiku se poprvé od svého odchodu do exilu představil až roku 1995. Tehdy bylo na programu Národního divadla koncertní provedení Straussovy opery Elektra. Neuspěchané návraty se staly triumfem. Odmítl sice nabízenou funkci šéfa opery, ale následovaly umělecky mimořádně úspěšné scénické projekty v Národním divadle - roku 1997 Straussův Růžový kavalír a roku 2000 Wagnerův Tristan a Isolda. V té době se na řadu let stal šéfdirigentem orchestru v St. Gallen. Poblíž také žije.
Koncem letošního roku obdržel Jiří Kout ve vlasti dvě významná ocenění své umělecké práce - Cenu ministerstva kultury a od prezidenta republiky medaili za zásluhy.
