4. srpna  2007 v 13:00  rubrika: Vážná hudba

Arthur Seymour Sullivan

Odpolední biografie Z jejich života uvádí črty a výběr z tvorby nejvýznamnějšího představitele hudební kultury viktoriánské Anglie - sira Arthura Seymoura Sullivana. Jiný sir, Charles Mackerras, o něm jednou prohlásil: "Ve skutečnosti to byl pionýr anglické hudby. To on stojí v počátcích cesty Anglie - dlouho považované za "zemi bez hudby" - mezi největší hudební velmoci druhé poloviny 20. století."

Skladatel, varhaník, zpěvák, dirigent, organizátor a pedagog, držitel čestného doktorátu cambridgeské a oxfordské univerzity, se narodil na londýnském předměstí, v Lambethu, 13. května roku 1842. Chlapec krásně zpíval a v osmi letech už ovládal základy téměř všech nástrojů tátova dechového orchestru (vojenského kapelníka z Irska) a v necelých dvanácti letech byl přijat jako choralista do Královské dvorní kaple. 

Roky strávené u dvora samozřejmě spoluutvářely Sullivanův charakter. Kromě pravidel vytříbeného chování a dvorské etikety si v neposlední řadě osvojil pěveckou techniku a základy hudební teorie. V šestnácti letech vyhrál Sullivan soutěž o Mendelssohnovo stipendium na Královskou akademii hudby v Londýně a dva následující roky strávil studiem u profesorů Bennetta a Gosse. 

V osmnácti letech odcestoval do Lipska a dvouleté studium absolvoval scénickou hudbou k Shakespearově dramatu Bouře. Stejnou kompozicí se uvedl po návratu do Anglie. Po letech na tuto událost autor zavzpomínal: "Byl to velký den mého života a nepřeháním, když říkám, že druhý den ráno jsem se vzbudil jako slavný člověk. Po koncertě za mnou přišel Charles Dickens, chytil mě za ruku a řekl: Hudbě moc nerozumím, ale jedno vím - dnes večer jsem slyšel velké dílo." 

V uměleckém a společenském životě Londýna získal Sullivan velmi záhy mimořádné postavení. Zastával prestižní místo varhaníka v kostele sv. Michala na Chesterově náměstí, od dirigentského pultu řídil velkolepé koncerty duchovní hudby v Birminghamu a od roku 1866 působil jako profesor skladby na Královské akademii hudby. 

K důležitým mezníkům skladatelovy kariéry patří rok 1871. Tehdy jeho cestu překřížil o šest let starší William Schwenck Gilbert. Původním povoláním obhájce, který se proslavil jako kritik, básník a dramatik. Na svém kontě měl 70 her a v londýnském životě si vydobyl pozici mistra dobové satiry. Komedie Pygmalion a Galathea mu vynesla slávu na obou březích Atlantiku a učinila z něj nejuznávanějšího, dodejme i nejbohatšího, anglického dramatika své doby. 

Spolupráce Gilberta a Sullivana byla korunovaná sérií čtrnácti operet. Duchovním otcem autorského páru je Richard D´Oyly Carte, zdatný impresário a výborný manažer, který vybudoval autorské dvojici domovskou scénu - stalo se divadla Savoy. V roce 1885 spatřila světlo světa kultovní opereta Mikádo. Pseudojaponská satira na anglickou byrokracii měla už tři roky po premiéře za sebou více než devět tisíc uvedení. I dnes, sto dvacet let po svém vzniku, je vedle Lehárovy Veselé vdovy nejhranější operetou na světě. 

I v průběhu práce na operetách si Arthur Sullivan dokázal udržet renomé ústřední osobnosti anglické hudební kultury. Roku 1876 založil a pět let řídil Národní učiliště hudby, zárodek pozdějšího Královského hudebního kolegia. Od roku 1880 stál v čele mezinárodního festivalu duchovní hudby v Leedsu, často zajížděl řídit koncerty do Manchesteru a v letech 1885-87 byl šéfdirigentem londýnských filharmonických koncertů. 

Počátek osmdesátých let byl patrně nejúspěšnějším obdobím Sullivanovy kariéry. To korunovalo roku 1883 pasování na rytíře a povýšení do šlechtického stavu. Ocenění královny Victorie získal skladatel za zásluhy v oblasti vážné hudby. Počátkem devadesátých let dal anglické veřejnosti konečně to, po čem už tak dlouho volala - velkou operu s národní tematickou - Ivanhoe. 

Uvedení slavnostního Te Deum, oficiálně objednaného na oslavu očekávaného vítězství Anglie v Búrské válce, se sir Sullivan nedožil. V důsledku neustálého pracovního vypětí zemřel v den svátku patronky hudby sv. Cecílie v pouhých osmapadesáti letech - 22. listopadu roku 1900. Královna se rozhodla nerespektovat jeho přání být pochován v rodinné hrobce a nechala jej se všemi náležitými státními poctami slavnostně pohřbít do Katedrály sv. Pavla. 

Autor:  Rafael Brom
Pořad: Z jejich života  |  Stanice: ČRo 3 - Vltava
Čas vysílání: sobota 13:00 - 14:00  
 

Nové články v rubrice