"Nekopíruji, jsem nucen tvořit pouze originály."
Václav Talich v JugosláviiFoto: rodinný archiv
Legendární český dirigent Václav Talich strávil několik roků na začátku umělecké dráhy v Lublani. Od podzimu 1908 třeba v čele Slovinské filharmonie. Spolupracoval ale i se Slovinským zemským divadlem a v Lublani se v létě 1910 dokonce oženil.
O slovinských letech Václava Talicha hovoří ve středeční Akademii muzikolog a talichovský odborník Milan Kuna, mimochodem autor rozsáhlé monografie věnované velkému českému a světovému dirigentovi. Pětadvacetiletý Talich se o volném místě kapelníka v Lublani dověděl na jaře 1908. Člověk na tomto postu se měl věnovat symfonickému, opernímu, ale i operetnímu repertoáru. Talicha doporučil jeho přítel, skladatel Josef Suk - a vzhledem k tomu, že jeho slovo mělo mezi slovinskými hudebníky velkou váhu (mnozí se školili na Pražské konzervatoři), lublaňský spolek Glasbena matica českého dirigenta nakonec pozval. Na podzim 1908 stál Talich u založení Slovinské filharmonie (měla 36 hráčů) a začal s ní ambiciózně pracovat. Na některých koncertech sice zněl Offenbach nebo Sarasate, ale pořád víc přibývalo takových programů, v nichž si lublaňské obecenstvo mohlo poslechnout třeba Dvořákovo Te Deum, Schubertovu Nedokončenou, Fantazii z opery Lohengrin Richarda Wagnera atd. Zajímavý byl ale také koncert 14. března 1909, kde zazněl mimo jiné Čajkovského Klavírní koncert b moll. Sólistkou byla tehdy třiadvacetiletá Vida Prelesniková, která se 30. července 1910 stala paní Talichovou. Ještě předtím, v létě 1909, dostal Talich nabídku pražského Vinohradského divadla, aby se v něm stal kapelníkem. Nabídku odmítl a své nastávající popsal, proč je pro něj Lublaň důležitá: „Ze stanoviska kariéry je pro mne rozhodně výhodnějším, dostanu-li nutnou praxi někde v cizině, abych po nějaké ještě době mohl se vrátit do Prahy jako hotový člověk, jenž má svá léta učednická absolvována. A právě pro tato léta dozrávání jsou místa, jako je v Lublani, neocenitelná. Mohu si zde dovolit různé experimenty, jež bych si v Praze dovolit nesměl – tam by mně jistě každý nezdařený pokus počítali za chybu, kdežto zde v nedostatku hudebně kvalifikovaných lidí jsem to jedině já, který vím, zda jsem chybu udělal či nikoliv.“
