Třikrát z archivu Metropolitní opery – Ludwig van Beethoven: Fidelio
Metropolitní opera v New YorkuFoto: Petr Veber
V sobotu 3. prosince pokračujeme v cyklu Třikrát z archivu Metropolitní opery. O třech sobotách na přelomu listopadu a prosince posloucháte postupně tři slavné primadony druhé poloviny 20. století, které na této prestižní newyorské zpěvoherní scéně pravidelně účinkovaly.
Metropolitní opera v New YorkuFoto: Petr Veber
Tentokrát jsme vybrali záznam z 13. února 1960, kdy tu v roli Leonory v Beethovenově Fideliovi vystoupila pod taktovkou rakouského dirigenta Karla Böhma švédská vysokodramatická sopranistka Birgit Nilsson. Jejím partnerem v roli Florestana byl Jon Vickers.
Pouhých dvanáct dnů před bitvou tří císařů u Slavkova měla 20. listopadu 1805 v sídelním městě rakouského mocnářství, konkrétně v divadle Na Vídeňce, světovou premiéru Beethovenova opera Leonora (aneb triumf manželské lásky), jejíž název se v příštích devíti letech proměňoval, až se ustálil na titulu Fidelio.
Tak jako císař Napoleon I. pronikl vítězně se svými vojsky do středoevropského prostoru a způsobil tu pravé pozdvižení, tak i tato původně tříaktová opera přišla do Vídně z Francie, protože její základ tvoří německá verze Bouillyho libreta ke Gaveauxově zpěvohře Léonore, ou l´amour conjugal z roku 1798.
Děj se odehrává ve vězení nedaleko Sevilly. Španělský šlechtic Florestan byl uvězněn do žaláře, kam se za ním vypravila jeho oddaná manželka Leonora v přestrojení za mladíka Fidelia, odhodlaná jej osvobodit za každou cenu. Vše zkomplikuje zlotřilý guvernér Pizzaro, který chce Florestana zavraždit ještě před příjezdem ministerské kontroly a zahladit stopy, ale situaci komplikuje i žalářníkova dcera Marcelina, která má oči jen pro spanilého chlapce, což je ovšem ve skutečnosti převlečená Leonora. Trochu nám tento děj připomíná Smetanova Dalibora, ale drama záměn ženy za muže jde napříč divadelními dějinami a jeho počátky můžeme hledat u Shakespeara, možná i dále.
K opeře zkomponoval Ludwig van Beethoven čtyři předehry (jedna z nich vznikla u příležitosti plánovaného uvedení v Praze), z nichž nejznámější je Leonora III., která se často samostatně uvádí na koncertním pódiu, nebo se podle Mahlerem zavedené divadelní praxe vkládá před poslední obraz druhého dějství.
