František Nepil
Kdybych měl říci, čím je František Nepil, řekl bych, že vypravěčem. A to je vzácné, protože vypravěčů ubývá. Kdyby v nějaké zemi ubývalo hlíny, mizeli by hrnčíři. A vypravěčů ubývá po celém světě proto, že mizí posluchači. Ono totiž vyprávět je těžké. Skoro tak těžké, jako naslouchat. Miroslav Horníček
Český rozhlas zřejmě ještě dlouho nebude mít takového vypravěče, jakým byl František Nepil (10. 2. 1929 - 8. 9. 1995). A titul vypravěč je z pohledu posluchače asi to nejvyšší vyznamenání. Zvlášť dnes, kdy se naše řeč někdy mění v nesrozumitelné hučení vodopádu, kdy mluvíme, aniž by nás někdo slyšel, natož aby nás poslouchal... Vypravěče bylo vždycky proč poslouchat, rozdávali radost z příběhů a tím, co říkali a taky jak to říkali, dokázali někdy zpomalit, nebo dokonce zastavit čas i v jeho nejroztěkanější chvíli. Např. v takové chvíli, když lidé ráno vstávají, tápou bytem a pospíchají do práce. Nezaměnitelný hlas Františka Nepila roztrhnul šedivou ranní oblohu a vyprávěl o maličkostech a všednostech našich životů. Jeho ranní vyprávěnky jako by se narodily právě tam, kde se naše krajina srdce dotýká neznámých, ale citlivých ostrovů duše. Fejetony Františka Nepila jsou dnes, a možná ještě víc než kdykoliv předtím, laskavým pohlazením v té naší uspěchané době, kdy nám chybí čas k tomu, zastavit se a naslouchat...
Jako všechno v umění, tak i literatura může být dobrá nebo špatná. Ale v té kategorii dobrého čtení mám osobně ještě jednu zvláštní soukromou skupinu autorů - jsou to moji malí velcí spisovatelé. Nikdy nepsali velkou literaturu, která by oslovila čtenáře na celém světě a získala mezinárodní věhlas, ale velkými se tihle moji vybraní autoři stali právě literárními maličkostmi, pro které si je čtenáři oblíbili a zamilovali. František Nepil do této elitní galerie spisovatelů patří už dlouho - jako vypravěč, kterému stojí za to naslouchat. František Nepil je rozený vypravěč, ne snad povoláním, ale posláním. Když se ozve jeho hlas, zabrání člověku spěchat. A teprve potom pochopíme, že jsme vlastně nikam nespěchali a čas, kdy jsme se zastavili s Františkem Nepilem, byl časem dobrým a požehnaným. Miroslav Horníček tohle napsal před dvaceti lety, ale platí to dodnes. Stejně neomylně, jako najdu podle vůně mateřídoušku nebo heřmánek u cesty, poznám i skromnou člověčinou provoněné vyprávění Františka Nepila. Vzpomínkou na něj zůstává především úsměv. Co si člověk může přát víc?