Doporučujeme6. února  2018 v 11:00  

Heslo „Nikdy to nevzdám“ pomohlo Tomáši Ouředníčkovi Dakar dokončit

Tomáš Ouředníček, účastník Rallye Dakar - Foto: Martin Váňa

Tomáš Ouředníček, účastník Rallye DakarFoto: Martin Váňa

Od dětství sledoval úspěchy Karlů Lopraisů na Dakaru s kamionem, a protože Ivo Kaštan byl ve Velkém Meziříčí jeho soused, znal Tomáš Ouředníček i zákulisí závodů: „Když Ivoš jezdil, my jsme mu hlídali domeček, tak jsme jeho vyprávění měli z první ruky. A já jsem vždycky miloval auta, takže jsem po tom vždycky toužil,“ vzpomíná na své začátky s Dakarem.

Na svůj první závod jel na náhradní rallye do Maďarska a Rumunska po zrušení závodů v Africe v roce 2008. „Tam mně to naprosto učarovalo, už jsem u toho musel zůstat,“ směje se. 

David Křípal je skvělý parťák 

Aut závodí v každém ročníku rallye Dakar nejvíce, v jubilejním 40. ročníku jich startovalo sto tři. Tomáš s Davidem Křípalem skončili na třiatřicátém místě. „Byl to Davidův první závod. Já jsem dělal navigátora Mirkovi Zapletalovi a už jsem tušil, že David bude velký talent. Zkusili jsme spolu Maroko Desert Challenge, což bude letos druhý největší závod a viděl jsem, že už je připravený,“ vypráví Tomáš Ouředníček. 

Mysleli jsme, že prožíváme to nejšílenější, co se v závodě dá 

Začali na pěkné pozici, měli šťastné číslo – stejné jako před lety s Miroslavem Zapletalem, ale letos mělo auto vadnou součástku zvanou lambda sonda, na to se ale přišlo mnohem později. Hned od začátku prožila vinou závady posádka několik nepříjemných příhod. „V druhé etapě nešla jedna z dun vyjet, a při couvání jsem se musel rozjíždět na vysoké otáčky a v autě něco křuplo a odešla zpátečka. Vypadá to, že v závodním autě není zpátečka potřeba, ale není to pravda,“ vysvětluje Tomáš. Ve vysokých dunách nakonec zapadli. Bez zpátečky nemohli couvnout, pomoc byla daleko, kolegové zapadli a projíždějící motorky auto vytáhnout nemohou. Nakonec díky metodě, na kterou přišel David, auto postupně po dvou centimetrech celé otočili, aby se mohli znovu rozjet dolů na protější dunu, otočit se a pokračovat v závodě. 

Druhý den přestalo auto reagovat úplně, posádka musela počkat na asistenční kamion. „Řídil ho Mattias Boehringer, skvělý bývalý zádvodník. Táhli nás v dunách, dokud se auto nerozjelo a etapu jsme dokončovali až v noci. To je velice nebezpečné, ve světlech nemůžete číst terén, ale musíte jet rychle, aby auto nezapadlo. Etapu jsme ale dokončili,“ popisuje závodník. 

Maratonská etapa byla ještě horší 

V Bolívii jsme pak jeli etapu, která dohromady tvořila náročných 900 km ve dvou dnech s bivakem a bez asistence mezi těmito dvěma dny. Při průjezdu řeky odešla spojka a auto stálo uprostřed pouště nepojízdné, dokud opět nepomohl asistenční kamion. Vzápětí zapadli do bahna, odkud se opět nedalo vyjet. Navíc se vše odehrávalo 3800 metrů nad mořem, takže bylo i méně kyslíku. Bez odpočinku, kterého se jim na rozdíl od ostatních posádek nedostalo, museli hned pokračovat v druhé etapě, takže jeli 44 hodin beze spánku. „Naštěstí fungoval adrenalin, takže únavu jsem ani necítil, ale bál jsem se, abych neudělal nějakou fatální chybu,“ vypráví Tomáš Ouředníček. „Sáhli jsme si na dno, ale jsem na Davida hrdý,“ dodává. 

Nejlepší pocit? Ten přišel až v závěru závodu. „Poslední rychlostní zkoušku jsme dojeli jako první do cíle, takže to byl nádherný pocit, srovnatelný s tím, že v normálních ročnících tam první dojíždí ten, kdo vyhrál Dakar. Za ten pocit to určitě stálo,“ uzavírá sympatický závodník. 

Pořad: Dobré dopoledne  |  Stanice: Vysočina
Čas vysílání: pondělí-pátek 09:00-12:00  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace