Český národ spěchá a na silnicích to pak bolí nejvíce, říká Antonín Musil starší

27. leden 2017

Podle Antonína Musila staršího chtěli být instruktorem v autoškole všichni malí kluci. Jemu se sen splnil v roce 1972. „Měli jsme v té době doma motocykl a auto, trochu jsem jezdil, tu vizi jsem měl. Nehledě na to, že jsem se narodil v Jihlavě Na Slunci, to bylo do Státní autoškoly čtyři sta metrů, ten podnik jsem sledoval. Když jsem se vrátil z vojny, nastoupil jsem do autoškoly jako mladý instruktor,“ vzpomínal v Dobrém dopoledni Tamary Peckové.

Podmínkou byl řidičský průkaz na skupinu, kterou instruktorský adept chtěl učit a taky si musel opatřit učitelský průkaz. „Ten se získával v některém okresním městě na základě přípravky, která trvala různě dlouho, měsíc, půl roku. Jak kdy, jak u koho. Až teprve potom jsme mohli učit v autoškole,“ vysvětluje Antonín Musil.

Československo bylo v Evropě vnímáno jako motoristická mini velmoc

Tenkrát byly v Československu centrálně řízené státní autoškoly. „Mělo to smysl, učitelé autoškol se v průběhu kariéry vzdělávali. V Krupce u Teplic jsme opakovaně absolvovali různá školení. Byli tam lektoři na vysoké úrovni. Československo bylo v Evropě vnímáno jako motoristická mini velmoc, Češi byli šikovní. Motorismus nebyl na špatné úrovni, ti co nás učili, byli opravdoví odborníci,“ upozorňuje Antonín Musil starší.

Vybavení autoškol v sedmdesátých letech podle něj bylo na nižší úrovni. „To se ale během pár let velmi zlepšilo, najednou z toho byly okresní autoškoly, které byly evropsky vybaveny. Jezdilo se ve škodovkách. Když jsem nastoupil, jezdilo se na stovkách. Pak stopětky, stodvacítky. Co vyráběla Škoda Mladá Boleslav, to prioritně sloužilo v Československu jako výukové vozidlo. Životnost auta byla čtyři roky, po té době se vyměňovala za nová. Byly v dobrém technickém stavu.“

Kdo je lepší za volantem, muži nebo ženy?

S instruktorem s pětačtyřicetiletou praxí přišla na přetřes i otázka, zda jsou lepší řidiči muži nebo ženy. „Je to úplně jedno. Je pravda, že když do autoškoly přijde žák, který neměl volant nikdy v ruce, je to pro něj složitější a to je většinou případ děvčat, ale ta to zase velmi rychle doženou, protože jsou všeobecně lepší studentky. Chovají se zodpovědněji, to vidím i na polygonu, kam jezdí lidi z půlky republiky na kurzy bezpečné jízdy, kde si mažou trestné body. Ze čtyřiadvaceti účastníků jsou jenom dvě ženy,“ konstatuje Antonín Musil starší.

Všichni řidiči spěchají, překračují rychlosti, nerespektují se plné čáry

Když usedá za volant jako řidič, má strach. „Kdo nemá trochu strach, je nebezpečný sobě i okolí,“ myslí si a pouští se do popisu těch největších řidičských nešvarů. „Všichni řidiči spěchají, překračují rychlosti, nerespektují se plné čáry, předjíždí se v místech, kde to je enormně nebezpečné. V kombinaci s vysokou rychlostí to znamená, že tam je dlouhá brzdná dráha do zastavení toho vozidla. Řidič není schopen auto ovládnout a bezpečně ho zastavit. Důsledek je velké množství dopravních nehod,“ uvažuje Antonín Musil a dodává, že bezpečnosti na silnicích nepřeje ani hustota provozu.

„Na infrastrukturu, kterou tady používáme, je obrovská hustota provozu. Možná se dočkáme doby, kdy budou jeden den jezdit auta se sudými čísly a další s lichými,“ krčí rameny Antonín Musil. První soukromou autoškolu v Jihlavě založil v roce 1990, za tu dobu si u něj a jeho kolegů řidičský průkaz udělalo na čtyřicet tisíc lidí.

autor: Tamara Pecková
Spustit audio