Cestování na střeše je pohodlnější, nikdo vedle vás nezvrací

Když vystoupila v Káthmándú, zažila obrovský kulturní šok. „Je tam špína, všechno se odehrává na ulici. To, co my děláme v soukromí, se odehrává venku. Tahají vás za rukáv, chtějí si s vámi povídat. Po třech dnech jsem volala domů, že je to hrozné, že se mi tam nelíbí, že je příště budu poslouchat a že už nikam nepojedu. Prvních pár dní byl masakr.“ Nakonec zůstala, to ještě netušila, jak bude probíhat cesta do horské vesnice, kde měla 4 měsíce učit místní děti.

Zažila cestování s místními, v místním autobuse. V Nepálu jsou dva typy autobusů, jeden pro turisty a druhý pro místní obyvatele. „Před cestou je potřeba si představit cesty v Nepálu. Tam nejsou železnice, asfaltka je jen kolem Káthmándú. Je tam mnoho sesuvů půdy. Po těch cestách by v Česku neprojel ani traktor,“ snaží se popsat nepálskou infrastrukturu Soňa Pejcharová.

Kozy cestují vždy na střeše autobusu

Nepálské cesty jsou pro Soňu jeden z největších adrenalinových zážitků v jejím životě. „Autobus je jediný dopravní prostředek, který jede kamsi. Přepravuje se v něm všechno. Lidi, potraviny, veškerá zvířata, slepice, kozy, ty jsou teda vždycky na střeše, to je pozitivní. Taky nikdy nikoho nikde nenechají. Takže se tam vždycky všichni nějak vejdou,“ popisuje Soňa Pejcharová.

Cestování na střeše je prý pohodlnější, Nepálci nejsou zvyklí cestovat, takže dost zvrací. „Oni to ví, takže mají po ruce pytlík, ale je problém, když je to obyčejný pytlík. To je potom problém. Jak mají opravdový blicí pytlík, tak je to v pohodě. Proto já jsem cestovala radši na střeše,“ směje se Soňa Pejcharová.

Raksi jsem pomáhala vyrábět, moc mi chutnala

Dlouhé monzunové období znemožňuje dojet až do cíle, velký kus cesty musela Soňa Pejcharová jít po svých. „Nakonec jsme šli dva dny s průvodcem z vesnice. Já jsem měla svoje věci, knížky, atlas, mapy. Cesta byla těžká, rozrazila jsem si loket, přisála se mi pijavice. Přespali jsme u nějakých lidí. Tam vás nikdy nevyhodí a druhý den jsme po pěti hodinách dorazili na místo,“ vypráví Soňa Pejcharová.

V každé vesnici je jakási vývařovna. „Tam si místní rádi posedí, dají si jejich pálenku raksi. Já jsem ji pomáhala vyrábět, moc mi chutnala. To mi dávali před spaním. Vždycky ji ohřáli, aby nám nebyla zima. Někdy mě v noci budili, abych si dala ještě,“ vzpomíná.

Školní den v Nepálu začíná v 10 hodin. Vstávají ve čtyři hodiny, musí se postarat o domácnost. Každý den začíná rozcvičkou a zpěvem nepálské hymny. „Oni se chtějí učit. Jsou to stejné děti, jako u nás. Je snadnější je zaujmout. Stačí jim ukázat obrázek černocha a máte o čem povídat dvě hodiny.“

Když se po čtyřech měsících vrátila do Evropy, rozhodla se, že ve své nepálské vesnici zřídí knihovnu. Zkontaktovala kamarády v Anglii, ti mezi dětmi na jedné anglické škole ve sbírce získali 135 kilogramů dětských knih. Přepravila je do Nepálu a pak sama s ženami z vesnice knihy do vesnice dopravila.