Dobrozdání k napsání vzpomínkové knihy z dětství dal Jiřímu Čáslavskému jeho bratr Karel

23. květen 2017

Jsem vyroben na vzpomínání celý život, říká Jiří Čáslavský. „Asi v šedesáti jsem si řekl, že napíšu knihu o dětství. Nějaké roky jsem sbíral odvahu, před čtyřmi lety jsem napsal padesát stránek a dobrozdání mi k tomu dal Karel. Tehdy ležel v Motole, přinesl jsem notebook a namátkou jsem nějaký úryvek přečetl, jemu se to líbilo, mačkal mi ruku, tehdy nemohl mluvit. Když přišel ten smutek, tak jsem knihu odložil a loni jsem na to jeden měsíc vlítl a bylo,“ vyprávěl Jiří Čáslavský v Dobrém dopoledni o své knize Šlápoty.

„Maminka byla hovorná, ty příběhy z dob, kdy jsem to jako dítě nevnímal, mám od ní. Ona nám je vyprávěla jako pohádku, to proto si je tak dobře pamatuji. Já mám pocit, že všichni zažili stejné dětství, jenom jsou ty příběhy překryté něčím jiným. Co mě nesmírně těší je, že mi chlapi říkají: jé, to je o mě, jé a tom bych taky mohl napsat. Vždy na to odpovím: tak napiš,“ směje se Jiří Čáslavský.

Kája dostal na zadek, ano byl bit kvůli mně

„Byli jsme lotři a lítali jsme ven, večer jsme kolikrát dostali přes zadek, protože jsme přišli zmáchaní,“ přiznává Jiří Čáslavský. Jako nejmladší z dětí dokázal své pozice pěkně zneužívat. „Já byl o deset mladší než Karel, táta hodně práce, máma hodně práce, tak mě brácha hlídal. Děti zlobí a já jsem zlobil taky, navíc já jsem využíval toho, že jsem miláčkem, vejškrabkem. Kája dostal na zadek, ano byl bit kvůli mně.“

Tatínek nenechal prozradit, jak od něj chutná facka

„Maminka byla úplně všechno, maminka byla od laskavé po naprosto dokonalého Napoleona. Tatínek tím pádem stál mohutný v pozadí, nenechal prozradit jak od něj chutná facka. Nikdy nám ji nedal,“ popisuje své rodiče Jiří Čáslavský.

Některé hračky zdědil Jiří po starším bratrovi Karlovi, houpacího koně, vlak, ale traktor tatínek kolář vyrobil už jenom Jiříkovi. „Mělo to kola jak od kočárku, v předu malé, vzadu větší, tatínek na to navlékl takové gumy. Volant, který řídil, mělo to namalované všechny blbosti, jak vypadají žebra na motoru, červeně žlutý byl. Nádhera, děti mi ho záviděly,“ popisuje do nejmenšího detailu svůj dřevěný traktor Jiří Čáslavský.

Waldemar Matuška nebyl ani trochu podobný mému tatínkovi

Ve své knize Šlápoty Jiří Čáslavský vzpomíná na první ročník Haškovy Lipnice. Jeho tatínek vyráběl podium. „První den a ejhle, sjely se tisíce lidí, protože tam byly pražský divadla. Zpěváci té doby, Cortés, Simonová a Hála. A jeden, který nebyl ani trochu podobný mému tatínkovi. Měl rifle, tenký nohy do o, koňský boty, námořnický tričko, prohnutej byl jako luk. Zabrzdil na kraji podia, měl nástroj, který jsem v životě neviděl, měl banjo a spustil: To všechno vodnes čas. Mám ho rád dodneška,“ vzpomíná na první ročník Haškovy Lipnice Jiří Čáslavský.

I o svých erotických zážitcích Jiří Čáslavský otevřeně píše. „To jsou vlastně terapeutické kapitoly, kdyby měl nějaký současný kluk podobné potížičky jako jsem měl já a třeba by si zoufal, tak když si tohle přečte, tak se mu nic neděje, pouze si prodlužuje mládí a rodí se v něm básník,“ směje se Jiří Čáslavský.

Díky andělu strážnému se dostal ke svým milovaným promítačkám a biografům

Celé dětství prý Jiřího Čáslavského provázel velmi schopný a také dost často zaměstnávaný anděl strážný. „Ale já ho měl rád,“ směje se. To prý díky andělu strážnému se dostal ke svým milovaným promítačkám a biografům. „Když se na vojně ptali, kdo chce promítat, vylétla mi ruka, aniž bych tušil, co se po mě chce. A to byl ten můj anděl strážný, ten mi ji zvedl. Služba lidem, to jsem na tom celý život miloval, pro mě to nejsou filmy, pro mě je to kino.“

autor: Tamara Pecková
Spustit audio