Fin Mika Waltari o Praze moc hezky nepíše, jeho překladatelka Hejkalová to ale chápe

Posledně jmenovaná kniha Vlak osamělého muže patří mezi jeho prvotiny. „Napsal ji v roce 1929, kdy mu bylo 21 let. Podnikl cestu poprvé. Z Helsinek Evropou do Istanbulu,“ vypráví Markéta Hejkalová. Kniha Vlak osamělého muže nebyla ještě přeložena do žádného jiného jazyka, než do češtiny. Vyšla na začátku roku 2018 právě v překladu Markéty Hejkalové.

Waltari píše o Praze jako chudém městě

„Čtenář se dozví, jak jednadvacetiletý Waltari vnímá Evropu. Hlavně mě baví jeho vnitřní svět, spousta dívek, které potkává. Jak vnímá země, lidi. Mimo jiné, jak vnímá Prahu, což je skoro ostudné. On se tady zastavil na dvě hodiny. O Praze píše jako o chudém městě. Jenže on do Evropy přijel z Finska v roce 1929, a to bylo Finsko opravdu velmi chudé,“ upozorňuje Markéta Hejkalová a dodává, že před deseti lety jí o procházku popsanou ve Vlaku osamělého muže poprosil přední finský odborník na dílo Miky Waltariho Panu Rajala. „Bylo to v pošmournou listopadovou sobotu a ono tak opravdu působilo, chudě, špinavě. To jsem Waltariho omluvila, že se o Praze tak vyjádřil,“ směje se Markéta Hejkalová.

Finsko v dětství Markéta Hejkalová vnímala jako pohádkovou zemi

Proč se Markéta Hejkalová rozhodla studovat finštinu? „To je rodinná historie. Můj táta byl hungarista, vyučoval maďarštinu a historii na univerzitě v Brně. V roce 1964 dostal nabídku zapojit se nějakého projektu UNESCO a možnost jet na stáž do Finska, aby se naučil druhý ugrofinský jazyk. Protože finština s maďarštinou jsou si příbuzné. On tam jel na 10 měsíců. My jsme tam nejeli a pro mě se Finsko stalo pohádkovou zemí. Máma mi říkala: co asi táta dělá ve Finsku a co asi budeme dělat, až se táta vrátí z Finska. Posílal pohledy se soby a s Laponci, jezdili k nám jeho přátele z Finska,“ popisuje svou cestu k finštině Markéta Hejkalová.

Jak vzniká překlad? „Dřív to bylo v oblasti finské literatury tak, že si překladatel vybral nějaký titul a pak na nakladatele dotíral tak dlouho, než překlad vydal. To se před pár lety obrátilo vzhůru nohama. Teď je boom finské literatury. Dřív vycházely maximálně tři finské tituly za rok, dnes jich je dvacet. Nakladatelé sami oslovují překladatele,“ vysvětluje Markéta Hejkalová.

Mám hrůzu z toho, kdyby se něco stalo, že by to zůstalo nepřeložené

V jejím případě je to ale přeci jenom trošku jinak. Své překlady vydává sama, ve svém nakladatelství. „Já si titul vyberu. A když si ho vyberu a rozhodnu se, že ho přeložím, tak už ho pak předem nečtu. Já ho znám, ale knihu nečtu, protože by mě překládání nebavilo,“ přiznává Markéta Hejkalová a pro představu uvádí způsob práce svého spolužáka a prý nejpilnějšího finského překladatele Vladimíra Piskoře.

„Vladimír si knihu čte velmi podrobně, dělá si poznámky, hledá si zapeklité věci. Já ne, já se do toho pustím a chci co nejrychleji napsat tu první verzi. Mám to vedle sebe, ťukám to do počítače, jak mi to slina na jazyk přinese. Dívám se do slovníku na slova, která neznám. Nedělám si starost s formulováním, protože mám hrůzu z toho, kdyby se něco stalo, že by to zůstalo nepřeložené. Když první verzi mám, tak se uklidním a začnu na tom pracovat, hledat neznámé výrazy. A to už je pak taková zábavnější práce.“