Jaké bylo moje přání? Musím zachránit alespoň jedno dítě, snad jich bylo víc, říká Etela Coufalová

Sama vyrůstala do čtyř let v dětském domově. To, že je adoptovaná, se dozvěděla ve druhé třídě od spolužáka. „Doporučuji všem to neutajovat, zacloumá to docela dost jak s dětskou psychikou, tak s psychikou rodičů. Když mi bylo patnáct, taky jsem říkala, že by mi bylo lépe u biologických rodičů, ale nikdy jsem to nedotáhla. Dnes už rodiče nejsou, byli starší, nelituji, že jsem se nepídila a nedokončila a jsem šťastná, že mi pomohli s mými dětmi,“ vzpomíná Etela Coufalová.

Všichni mají své rodiče, jenom se o ně špatně starají

Ředitelka novoveského dětského domova upozorňuje, že v domově nejsou dědi bez rodičů. „Všichni mají své rodiče, jenom se o ně špatně starají. My máme dvě zařízení, dětský domov, to je školské zařízení a do něj se děti dostanou jedině nařízením ústavní výchovy soudem a potom máme zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, to je sociální služba a tam se mohou děti dostat na vlastní žádost, nebo je to na základně soudního rozhodnutí o předběžném opatření a do třetice je to na žádost rodičů,“ vysvětluje Etela Coufalová.

Právě zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc paní Etela Coufalová vydupala ze země před pěti lety. „Jednou v noci v dětském domově žádalo o pomoc asi šestnáctileté děvče, jenže my jsme pro ni nemohli nic udělat. Zavolali jsme policii a ta ji odvezla zpět do rodiny, ze které nás odešla poprosit o pomoc. Vůbec nevím, co se s holčinou stalo. Ona utekla a my jsme ji do toho prostředí vrátili a mně to prostě vadilo, a když se naskytla tahle možnost, tak jsme zařízení založili.“

Dítě, které se odhodlá k nám přijít, má trochu vyhráno

Tato služba je poskytovaná čtyřiadvacet hodin denně. „Dítě, které se odhodlá k nám přijít, to je okolo patnáctého šestnáctého roku, má trochu vyhráno. Má to srovnané hlavě a ví, že to co žije, nechce. Hledá u nás pomoc. Většinou je to v noci, v zimě se autem dokloužu, v létě dojedu a musíme začít hned jednat.“

O pomoc ale takto žádají i rodiče. „To bývají kluci okolo dvanáctého, třináctého roku, děvčata to mají dříve. Okolo desátého. Asi je to tou uspěchanou dobou, rodiče chodí do práce, dětem se nevěnují, děti vyhledávají své vrstevníky na ulici, toulají se, kouří, užívají drogy a pak už je rodiče nezvládnou.“

Špatně dopadnou děti, které se vrátí do biologické rodiny, ta je vždy semele

Za svou kariéru pomohla s celým týmem dětského domova asi třem stovkám dětem. „O padesáti vůbec nevím, co s nimi je. Já mám takové krédo: když zachráním jedno dítě, bude to dobré. Teď po pětadvaceti letech přijel na návštěvu jeden chlapec. Má se dobře, pracuje ve škodovce, má pěkné peníze, má svou rodinu. Říkal mi: teto, já si pamatuju, jak jste nás tady všechno učili a teď mi to pomáhá při výchově mých dětí. A to jsou chvíle, kdy víme, že naše práce má smysl,“ usmívá se Etela Coufalová.

Pro děti, které domov opouští, je odchod vždy těžký. „My je nevypustíme na ulici, když jdou po vlastní ose, tak je to chvíli bolí, ale nakonec se do společnosti zařadí. Pomůžeme jim sehnat bydlení. Špatně dopadnou děti, které se vrátí do biologické rodiny, ta je vždy semele, stává se to v devadesáti procentech.“

A pozná teta dítě z domova po čtvrt století? „Kdepak, to vždycky musím říct: hoď mě do obrazu, řekni mi, kterýpak jsi,“ směje se Etela Coufalová.