Jan Blažej Santini Aichel se ve svých dopisech podepisoval jako chromý a kulhavý ďábel

Jan Blažej Santini Aichel nikdy nebyl stavitelem, byl projektantem, architektem. „Narodil se 3. února 1677 v rodině kameníka italského původu, ale bohužel se narodil jako tělesně postižený. Sám o sobě psal, že je chromý a kulhavý. Ve své korespondenci se podepisoval, že je chromý a kulhavý doslova ďábel, aichel. Tenhle hendikep mu nedovolil, aby se stal nositelem rodinné tradice.“

Pražská lobby mu nedovolila, aby se stal stavitelem

„Vyučil se architektem, stavitelem a malířem, ale jeho rodina byla pouze kamenická, neměl příslušnost ke stavitelskému cechu, pražská lobby mu nedovolila, aby se stavitelem stal. Nemohl své stavby dokončit, musel je zadávat někomu jinému. Díky tomu vyškolil generaci skvělých stavitelů, kteří jeho projekty realizovali. Taky mu to umožnilo připravit osmdesátku dokončených staveb a možná stovku projektů, které nedokážeme dnes ani dohledat,“ vypráví Stanislav Růžička.

Doba baroka byla dobou zaníceného náboženského vnímání, to byl i Santiniho úděl a život. „On bytostně věřil v to, na čem pracoval. Že staví stavby, které budou sloužit ku chvále Boha, ku větší slávě Boží. Už to ho nutilo, aby všechny projekty naplnil v termínech, které mu byly dány,“ upozorňuje Stanislav Růžička.

Když to vezmeme matematicky, jsou to čtyři projekty na rok

První velkou zakázku získal krátce po dvacátém roku svého krátkého života. „Začíná stavět ve Zbraslavi, velký klášter cisterciáků, aby své dílo končil po dvaceti třech letech, v roce 1723, kdy náhle umírá a kdy má za sebou obrovské penzum práce. Když to vezmeme matematicky, jsou to čtyři projekty na rok. Ty byly někdy tak obrovské, že představovaly největší stavby v té době v Českých zemích. Katedrála v Sedleci byla největší církevní stavbou, klášter v Plasech u Plzně byl největší klášter, který byl postaven ve střední Evropě, a tak bychom mohli pokračovat.“

Stanislav Růžička, předseda sdružení Putování za Santinim|foto: Milan Kopecký

Od dětství měl výbornou fantazii, byl talentovaný na jazyky a pravděpodobně na matematiku. Díky významnému postavení jeho rodiny v rámci barokní Prahy Santiniho přijal do učení významný architekt Jean Baptista Mathey. „Ten byl největší osobností stavitelské Prahy na přelomu 17. a 18. století,“ upozorňuje Stanislav Růžička ze sdružení Putování za Santinim.

Není zmínka o tom, že by se mladý, kulhavý, talentovaný Čech z Prahy někde v Římě pohyboval

Tři roky strávil Santini v Římě, které jsou pro badatele velkým tajemstvím. „Neexistuje žádná zmínka v archivech o tom, že by se mladý, kulhavý, talentovaný Čech z Prahy někde v Římě pohyboval. Ale když se vrací okolo roku 1700 do Prahy, v podstatě hned dostává obrovské zakázky, které mu jeho vrstevníci mohou jen závidět, mnohdy na takové čekali i dvacet let.“

„K 20. dubnu 1706 je datován dopis, který píše Jindřich Snopek z Plasů do Žďáru opatu Vejmluvovi, že Santini bude na inspekční cestě v Sedleci na své stavbě a že přichází šance a příležitost pro jeho žďárskou realizaci. Opat Vejmluva posílá povoz ze Žďáru do Kutné Hory, takže v dubnu 1706 přichází Santini poprvé do Žďáru, aby tam pracovně strávil příštích sedmnáct let až do své smrti.“