Jezdí starou Škodou 120. Proč? Protože je to auto, které pořád ještě musíte řídit, nic za vás neudělá

24. květen 2016

Chlupatý přehoz přes autosedačku, pejska s hýbající hlavou na palubovce a kožený potah na volant ve Škodě 120 L z roku 1979, kterou jezdí devětadvacetiletý Václav Němec z Ledče nad Sázavou, nenajdete. „To jsem neměl rád už tehdy, ale mám jiné doplňky. Třeba přehrávač Panasonic z Tuzexu, protože tatínek měl stejně starou škodovku, jako mám já, a když jí prodával, přehrávač zůstal doma, vrátil jsem ho na místo stejného typu auta. Mám dobové potahy, dobový panel autorádia,“ popisoval svého čtyřkolého miláčka Václav Němec.

„Zelenou stodvacítkou jezdíme nejčastěji, koupil jsem ji z Dobrušky, jsem jejím třetím majitelem. Včera to bylo 6 let, co ji mám. Ale znám se s jejím prvním majitelem, který se o auto moc dobře staral. Hezké je, že se na něj jel podívat ještě, když bylo na výrobním pásu v Mladé Boleslavi,“ usmívá se milovník retro škodovek Václav Němec.

Jsem třetím majitelem, ale Škoda 105 L původně patřila jeho dědečkovi

Jeho druhé auto, Škoda 105 L, původně patřilo jeho dědečkovi. „Ale zase jsem jeho třetí majitel, koupil jsem auto zpátky od pána, který se o něj moc dobře nestaral, jsem rád, že je zase doma. Postupně ho dáváme dohromady. Vyvařili jsme díry v karosérii, nalakovaly se nové díly, teď přijde na řadu elektřina, brzdy, motor,“ plánuje práci Václav Němec.

Václav Němec a Michaela Němcová

Své auto má i jeho devatenáctiletá přítelkyně Michaela Dvořáková. „Já po něm koukala od nějakých 14 let, měl ho soused, ale jezdil s ním málo. Když jsme se seznámili s Vendou, bral mě na srazy, moc se mi to líbilo, říkala jsem si, že bych taky chtěla mít svoje auto. Ale jiné, než stojí u nás v sousedství, nechci. Pána jsme se ptali, oznámil mi, že auto už má asi rok někdo zamluvené. Byla jsem smutná, ale auto jsme pořád vídali. Nakonec řekl: dva roky mi pán slibuje, že si auto odveze a nic. Jestli chcete, tak si ho vezměte,“ vypráví Michaela Dvořáková.

90 kilometrů byl náš nejdelší výlet. Jak můj, tak stovky

Její Škodovka 100 není ve stoprocentním stavu, ale má najeto jenom 81 000 kilometrů. „Je mu 43let, myslím, že je to málo. Nejdál, co jsem s ním zatím jela, byl nedávno výlet na sraz veteránů do Telče. S Václavem a mými rodiči, od nás je to 90 kilometrů. Myslím, že to bylo vůbec nejdál, kam to auto kdy jelo,“ smála se Michaela Dvořáková.

A maximální dosažená rychlost? „Já jsem se svojí stodvacítkou jel nejvíc 130 kilometrů v hodině. Motoricky by se dala posouvat ještě dál, nicméně řízení a úzké gumy a taky strach mi rychleji jet nedovolili,“ přiznává Václav Němec. Michaela jela maximálně rychlostí 110 kilometrů v hodině. „Nemám dlouho řidičák a auto mám taky krátce, tak se ještě sžíváme.“

Typický cinknutí stodvacítky při zavření dveří. Tenhle zvuk se nikdy nepřejí

Sehnat náhradní díly na jejich tři Škodovky 100, 105 L, 120 L je čím dál těžší. „Existují speciální internetové stránky, kde si škodovkáři navzájem dávají vědět, že jezdí kolem místa, kde nějaký typ stojí, ať se tam poptají ti, kdo bydlí v okolí. Často bývají velké problémy s díly, jako jsou osvětlení, SPZ. Na stovku, stodvacítku to byly části, které na sluníčku žloutly. Vyrábí se sice repliky, ale dát tři tisíce korun za plast také není úplně nejlepší,“ posteskl si majitel Škody 120 L a Škody 105 L Václav Němec.

A proč právě Škodovky? „Pro mě je super, že je to auto, které musí člověk pořád ještě řídit. Nedělá to nic za mě. Zvuk motoru, převodovky, zvuk zavření dveří, typický cinknutí stodvacítky při zavření dveří. To jsou věci, které mě na nich baví,“ vyznává se Václav Němec a Michaela Dvořáková dodává: „Mně se líbí nostalgie, atmosféra auta a líbí se mi moc vzhledově.“ Víc o jejich čtyřkolých miláčcích na stránkách.

autor: Tamara Pecková
Spustit audio