Jsem postižen vyzbrojováním oka jakoukoli optikou, říká Karel Daněk z Nového Města na Moravě

„Mikroskop jsme zdědili s bratrem po dědečkovi lékárníkovi a já si ho sobecky přivlastnil. Ve čtrnácti patnácti letech jsem poprvé pohlédnul do nevábně vypadající vody v nedalekém rybníce a zjistil jsem, že ten pohled je nebývale pěkný. Od té doby mě baví jakýkoli výlet do mikroskopického světa. Shodou okolností žďárská vrchovina a celá Vysočina jsou velmi čistým prostředím, což s sebou přináší možnost vidět v mikroskopickém světě nebývale krásné organismy. Některé vypadají jako šperky,“ vypráví Karel Daněk.

Člověk se dostane v poznání mnohem dál než by vůbec mohl tušit

Jednobuněčné řasy stojí podle Karla Daňka za to vidět. „Člověk neodolá a pátrá dál, proč jsou tak zajímavé. Postupně nezůstane u školního mikroskopu, pořídí si domů větší vybavení, aby viděl dál a podrobněji, k nelibosti manželky pochopitelně, protože to zabere spoustu místa. Začne ho to bavit, souhrnně to beru jako způsob cestování. Mnozí rádi jezdíme do exotických krajů, ale je možnost i v těch prochozených krajích jako je Vysočina trávit na opakovaných vycházkách čas tímto způsobem a člověk se dostane v poznání mnohem dál než by vůbec mohl tušit.“

Jsem zvědavý člověk, který se velmi rád diví, říká o sobě Karel Daněk. Právě zvědavost je motor, který ho na stejná místa stále vrací. „Snažím se studovat objevené věci dál, například z oboru těch malých organismů. Věnuji si hlavně krásivkám. Hodně mi v této oblasti pomohli kolegové z Karlovy univerzity, se kterými jsem byl na mnoha výpravách,“ vysvětluje Karel Daněk.

Když znásobíme schopnosti našeho zraku binokulárem, na noční obloze uvidíme nesmírně daleko

Ke stáru prý zmenšil a snížil zátěž a školní mikroskop vyměnil za tužkový. A jak takové cesty vypadají? „Jdeme se s rodinou třeba koupat, a když vidím na břehu nadějně vypadající rostlinstvo, například rašeliníky, bublinatky, na mikroskopické sklíčko kápnu z této rostliny vyždímaný roztok, podívám se tužkovým mikroskopem na vzorek a pokud vidím nějaké zajímavé společenství, najdu nějakou láhev, popřípadě vytáhnu z odpadkového koše nějakou starou petku a odnáším si to domů. Pak se doma zabarikáduju a pozoruju, co jsem ulovil. Primárním impulsem je vždy estetičnost zážitku, je to nesmírně povznášející pocit se na to dívat,“ upozorňuje Karel Daněk.

Jsem postižen vyzbrojováním oka jakoukoli optikou, která znásobuje vidění a poznávání čehokoli, co je kolem nás, říká o sobě Karel Daněk. Velmi často se vypraví na své observační toulky, jak jim sám říká, s binokulárem. „Žďárské vrchy a celá Vysočina jsou územím, kde je poměrně málo světelného znečištění. Díky čisté obloze, když znásobíme schopnosti našeho zraku tím binokulárem, můžeme na noční obloze vidět nesmírně daleko. Můžeme sledovat vzdálené cizí galaxie, které jsou od nás vzdáleny dva miliony světelných let.“

Na Vysočině se zabloudit nedá. Když jste schopen jít deset kilometrů rovně, z lesa vždy vyjdete ven

Kniha Toulky Žďárskými vrchy s binokulárem a mikroskopem radí, jak se na svět dívat prostřednictvím optiky. Karel Daněk napsal ještě jednu knihu: Kopce k horám mají blízko, v té jsou popsány turistické trasy, které nejsou zaznamenány v žádných průvodcích. „Nerad potkávám příliš mnoho lidí. Na Vysočině se dá stále najít spousta míst, které nejsou popsány. Je to třeba celé území Žďárských vrchů, které je na západ od Cikháje, území kolem kopců Tisůvka, Kašovka, Kamenný vrch, Šindelný vrch, tam jsou rozsáhlé lesy, kam se člověk může zanořit a během půl dne tam člověk nepotká živou duši.“

Karel Daněk tvrdí, že na Vysočině se nedá zabloudit. „Když je člověk schopen jít deset kilometrů rovně, tak vždy vyjde z lesa ven. Já bloudím úmyslně, nesoustředím se, kudy jdu. Pokud svítí slunce, protože jsem astronom amatér, jsem poměrně slušně schopen odvodit světové strany, i v noci podle polohy hvězd. Zabloudím v husté mlze, to potom má člověk příjemné adrenalinové pocity, tímhle způsobem bloudím rád,“ usmívá se Karel Daněk.