Kejklíř musí umět zatnout zuby a dělat i tam, kde je mu to trošku nepříjemný, říká Pupa

25. květen 2017

Pozdrav pánbů, dobrý den, to byla první slova Oldřicha Hurycha, alias kejklíře Pupy v Dobrém dopoledni. Nikdy netoužil stát se kejklířem, odmala ho přitahovalo spíš divadlo. „Žonglovat mě naučil výborný kejklíř Vojta Vrtek v Americe. Oni tam jeli s divadlem hrát a já s nimi jel jako překladatel a znalec reálií. A abych se mezi představeními nenudil, učil jsem se žonglovat,“ vzpomínal na start své kejklířské kariéry v devadesátých letech Oldřich Hurych.

Co musí umět kejklíř? „Všechno. Všechno, hlavně musí umět zatnout zuby a dělat i tam, kde je mu to trošku nepříjemný. Ale takových akcí je míň, většina je těch příjemných, kde jsou rozesmátá děcka a jejich rodiče a rodinky. Dělám si s nimi, co chci. Prvních pár minut po začátku váhají, jestli je to vážné nebo čurina a když pochopí, že je to nadsázka, tak se rodiče trochu zklidní. Ty děcka ne, ty jsou v pohodě od začátku,“ vypráví o svém publiku kejklíř Pupa.

Když je venku třicet stupňů ve stínu, lidi jsou rozteklí a nereagují na nic

V čem spočívá základ jeho práce? „Tak je to o balancu, o ekvilibristice, ale nejvíc je to o získání diváka, čím dřív, tím lépe. Když je rozesměju hned první větou, tréma spadne. I pro mrtvoly hrajeme, když je léto a venku třicet stupňů ve stínu, lidi jsou rozteklí a nereagujou na nic. Poslouchají to jedním uchem a druhým se opalují. Nebo když kejklím na nějaké hostině, kde si lidé chtějí radši povídat mezi sebou a jíst. Musíte se kousnout, peníze nesmrdí,“ přiznává kejklíř Pupa.

K mnoha svým kouskům si bere pomocníka z hlediště i k žonglování s noži. „Stává se, že rodiče přiběhnou: tohle ne, nože blízko mého dítěte, to ne. Ale ty děti chtějí, protože za to většinou dostanou nějakou odměnu. Rodiče vůbec zakazují dětem lézt po stromech a přes ploty a to je škoda,“ krčí rameny Oldřich Hurych.

Ono to neřízne, ale zlomí kost, když to sekne

Nože si vyráběl sám. „To bylo někdy po revoluci, kdysi byly ostré, ale teď už ne. Je to nerez dvojka ocel, je to tvrdé, ono to neřízne, ale zlomí kost, když to sekne. Občas mi to ulítne, ale to pod sebou nikoho nemám, to už dělám složitější triky, tak si hlídám, aby tam nikdo nebyl,“ vysvětluje Oldřich Hurych.

Představení nemají scénář, za ty roky už ví, kdy a jaký kousek má zařadit. „Já to mám v hlavě. Většinou se řídím tím, kde jsem, kolik představení budu mít. Když mám tři, tak si hlídám, abych to nejlepší nevystřílel na začátek. Základ je žonglování a balanc a všechno okolo je improvizace, je to tvořené na místě, nemůžu ignorovat diváka, který něco vykřikne,“ vypráví kejklíř Pupa.

Hrál v Americe, bavil diváky v Jižní Koreji a pravidelně se vrací na Sicílii

Používá běžné rekvizity, míčky, nože, diabola, chůdy, jednokolku. „Nic extra. Jako mladý jsem dělal i ohně, dnes už to nechávám mladým. Už taky nemám tělo, abych se někde svlékal a plival oheň, ale vlastně jsem to nikdy nedělal. Jenom, když to někdo chtěl, tak jsem musel improvizovat,“ usmívá se Oldřich Hurych.

Jeho představení viděli diváci v Americe, pravidelně se vrací na Sicílii a dokonce působil dva měsíce v Jižní Koreji. „Tam otevírali velké obchodní centrum a majitelé chtěli evropský program, měli to nazvané jako evropský cirkus, obeslali agentury a vybrali si dva lidi. Mě a jednoho cikánského houslistu, který byl výborný. Zbytek ansámblu byli Rusové,“ vypráví o svém asijském angažmá kejklíř Pupa.

Hrál anglicky. „Pár slovíček se člověk naučil, počítat, dobrovolník, potlesk, aby navázal kontakt, pak jsem se omluvil, že neumím korejsky a že to bude v angličtině a bylo to v pohodě.“

autor: Tamara Pecková
Spustit audio