Koukáte, co s sebou vzít a najednou zjistíte, že nic z toho nemá cenu. Nejcennější je bezpečí

2. únor 2016

„Člověk má v duši nepokoj, má strach, ne o sebe, ale o děti, o rodiče. Má odpovědnost je chránit, ale je omezený, nemá tolik sil, aby je za vteřinu dostal pryč z toho všeho. Má strach, že je někdo na cestě zastřelí,“ pokusil se popsat pocity člověka, který opouští domov uprostřed noci, George Yako, syrský uprchlík. „Nejde o nějakou hru, je to opravdové, to si člověk v běžném životě nedokáže vůbec představit. To člověka úplně změní.“

„Slyšeli jsme střelbu kolem, blížilo se to, horší byly výbuchy po půlnoci, děti se probudily, my taky. Nevěděl jsem, co jim mám říct. Děti běhaly od okna k oknu a dívaly se, odkud to jde, jestli je to ještě daleko nebo blízko a nemohly spát až do rána, takhle to bylo dvě noci. Člověk si neví rady, co má dělat, hlavně aby se dostal co nejrychleji do bezpečí,“ popisuje poslední okamžiky před rozhodnutím opustit Sýrii s celou rodinou George Yako.

Pořád jsem říkal kamarádům, až budu mít pistoli u hlavy, teprve potom se rozhodnu, jestli odejdu

Když vypukla v Sýrii v roce 2011 válka, George ještě dva roky v zemi zůstal. „V naší oblasti to nebylo tak nebezpečné. Přestože se nebezpečí blížilo, já jsem tam chtěl tvrdošíjně zůstat a pokračovat ve svém životě. Mám velkou rodinu, stěhování není lehké, maminka byla nemocná. Bylo to těžké na rozmyšlení, jestli odejít. Pořád jsem říkal kamarádům, až budu mít pistoli přímo nad hlavou, teprve potom se rozhodnu, jestli odejdu.“

Koncem roku 2012 v rychlosti nakonec i s rodinou domov opustili. „Nejdřív jsme se s ženou domluvili, že za tři čtyři dny odjedeme, ale nakonec jsme museli odejít druhou noc.“ Sbalili hlavně fotografie, doklady a dokumenty, vše ostatní, co třicet let budovali, museli nechat na místě. „Koukáte po nově zrekonstruovaném domě, co s sebou musíte vzít a najednou zjistíte, že nic z toho nemá žádnou cenu. Že nejcennější je život a bezpečí.“

První místo, které v tehdejším Československu poznal, byla Jihlava

George Yako se před dvěma lety ze Sýrie vracel do svého druhého domova, do své druhé vlasti. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let studoval v Československu vysokou školu. „Bylo mi osmnáct, mladý vykulený kluk. Přijel jsem v roce 1978 do Jihlavy, bydleli jsme v Brtnické 13, to si dodnes pamatuju. Sedm měsíců jsme se učili česky a pak jsem začal studovat v Brně.“

„V roce 1978 byly velké mrazy, -22°C, byly uhelné prázdniny, vlaky nejezdily a vedení školy mělo strach nás do takové zimy pouštět, tak nás zavřeli na ubytovně a učili jsme se tam,“ usmívá se při vzpomínce George Yako, který v současné době pomáhá iráckým uprchlíkům, kteří bydlí na Okrouhlíku hlavně s tlumočením.

Čapka překládal do arabštiny, miluje Hrabala, Nerudu a taky Wolkera

Během třiceti let v Sýrii George Yako na češtinu nezapomněl. „Mám celou českou knihovnu, ať už technickou literaturu, tak i beletrii. Mám rád Čapka, toho překládám do arabštiny, taky Hrabala, Jana Nerudu, taky básníka Jiřího Wolkera. Dokonce jsem navštívil Prostějov a položil tomuto básníkovi, který zemřel hodně mladý, na hrob květiny.“

Čtěte také

autor: Tamara Pecková
Spustit audio