Laufaře poznáte podle puchýřů na dlaních, nejvíc bolí po závodech, říká lyžař Jiří Ročárek
Sezona pro dálkového běžce Jiřího Ročárka z Vlachovic u Nového Města na Moravě skoro končí. Po Jizerské padesátce by měl být vrcholem devadesátikilometrový Vasův běh ve Švédsku. „Letošní start pro mě bude už třetí. Jednou jsem jel před čtyřmi lety na svůj výsledek, to se nepovedlo. Tehdy jsem říkal, že už se tam nikdy nevrátím, to byl šílený závod. Loni jsem jel jako doprovod své přítelkyni, Adéla (Boudíková – pozn. redakce) skončila jedenáctá, což byl nejlepší český výsledek a teď bych si ho konečně měl spravit já,“ vyprávěl v Dobrém dopoledni Tamary Peckové.
Pokud dojede na nejdelším lyžařském závodě světa do padesátého místa, bude rodák z Nového Města spokojený. „Tam se chystá daleko větší konkurence, jsou tam závodníci, kteří se připravují jenom na Vasův běh. My máme za sebou osm, devět závodních víkendů, je to velice náročné. Ta padesátka by mohla vyjít,“ uvažuje letošní druhý nejlepší Čech z Jizerské padesátky. V hlavním závodě dojel na 21. místě, den před tím obhájil vítězství na závodě na 25 kilometrů a také první místo firemních štafet se svými kolegy z Atlas Craft Teamu.
Devadesát kilometrů v tréninku nedal ani jednou, ale čtyři a půl hodiny na lyžích vydrží
Za víkend si střihl 80 kilometrů. „To byla taková příprava na Vasův běh. Těch devadesát kilometrů jsem v tréninku nedal ani jednou. Na kolečkových lyžích v létě jsem zajel asi osmdesát kilometrů, což bylo maximum. Najel jsem je pětkrát, šestkrát. V zimě trénuji spíše tak, aby se to rovnalo Vasáku časem, takže čtyři, čtyři a půl hodiny se na lyžích snažím vydržet. Kilometrově určitě ne, protože tempo na tréninku je daleko menší než při závodě,“ vysvětluje Jiří Ročárek.
Základem dobrého výsledku každého dálkového běžce jsou lyže. „Máme tři servismany. Hlavní slovo má můj táta Jiří Ročárek, ten rozhoduje, co se bude mazat. Další dva sjíždí lyže a vybírají ty nejlepší, na kterých budeme závodit. To je můj brácha Tomáš Ročárek a Ladislav Knápek. Máme šest páru stejných lyží, ty mají v testu minimální rozdíly. Táta každý pár lyží napráší jiným práškem, oni to sjíždí ve dvojici mezi sebou. Tam se rozhodne, který pár je nejlepší, nejrychlejší, nejdál dojede a podle toho padne rozhodnutí o prášku, který se nakonec použije,“ vysvětluje povinnosti servismanů týmu Jiří Ročárek.
Po padesáti kilometrech byly lyže bílé jako sníh
I když může být práce techniků dokonalá, ve finále vždycky rozhoduje počasí. „Třeba ve Švýcarsku na La Diagonele bylo na startu minus dvacet jedna stupňů a když jsme dojeli po padesáti kilometrech do cíle, lyže byly bílé jako sníh. Byl velice agresivní, mráz tomu moc nepomohl. Potom jsou podmínky jako třeba teď na Jizerské padesátce. Dojeli jsme s lyžemi, které vypadaly v podstatě stejně před závodem,“ vysvětluje Jiří Ročárek.
A jak se pozná laufař? „Někteří norští závodníci mají ruce jako dělníci. Já mám puchýře hlavně v létě, to má člověk ruce zpocené, tak puchýře někdy jsou, a taky je odřené podpaží, ale to spraví krém. Pokud cítím nějaký problém před závody, místa na prstech oblepím tejpovací páskou. Dá se to zmírnit. Nejhorší je to po závodech, při nich člověk maká na sto procent a nemá čas myslet na nějaké puchýře nebo bolístky,“ vypráví Jiří Ročárek.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.