Na zahraničních vojenských misích je nejhorší volný čas

Na otázku, proč je vojenským kaplanem, neumí sám odpovědět. „Nevím, prostě to tak přišlo a tak to je“, tvrdí. Jako kaplan se účastnil tří zahraničních misí. Jednou byl v Kosovu a dvakrát v Afghánistánu. „Vojenské mise jsou součástí práce vojáka. Nemá velký prostor, aby si tuhle věc rozmýšlel. Jestli ano, jestli se mu chce nebo nechce. Jsou okolnosti, které zabrání tomu, aby odjel. Vyřeší je, a jede.“

Mám na to? I takové myšlenky vojáka napadnou

Podle vojenského duchovního vojáci pořád zůstávají lidmi. „Každý člověk se rozhoduje, jestli je pro něj ten následující život na misi nějakým způsobem přínosný, výhodný, jestli na to vůbec má. Ale stává se to málokdy. Ti, co jsou vybraní, to vědí s dostatečným předstihem, že se odehraje v jeho životě.“

Nováčci za kaplanem 22. základny vrtulníkového letectva Sedlec, Vicenice u Náměště nad Oslavou Petrem Němcem před odjezdem na zahraniční misi chodí. „Přijdou se zeptat, co si mají s sebou vzít. Na co se mají připravit, co mají očekávat, jaké to tam bylo.“

Afghánistán je jiná planeta, jiný svět

Petr Němec byl poprvé na zahraniční misi v Kosovu v roce 2006. „Tehdy nám připadalo, že Jugoslávie je vojensky daleko. Jeli jsme do světa, který je vzdálený a cizí. Honily se nám hlavou různé myšlenky. Ale když srovnám Afghánistán a Kosovo, tak já osobně jsem Kosovo snášel dobře,“ vzpomínal Petr Němec.

„Jste v Evropě, klimaticky se to dá, byli jsme zvyklí jezdit do Jugoslávie na dovolenou, jazyk je celkem podobný. A v tu dobu, kdy jsem tam byl, byl tam relativní klid. Nebyl tam ten tlak, že každý den může přiletět raketa. To se s Afghánistánem nedá vůbec srovnat.“

Co s sebou na zahraniční misi veze kaplan?

Petr Němec je skromný voják. „Stačí mi dvoje kalhoty, dvě blůzy, pět triček, pět párů ponožek, patery trenky. S tím jsem schopen vyjít do té doby, dokud se to nerozpadne. Funguje to stejně jako doma. Když je to špinavé, dáte prádlo do pračky, zmáčknete čudlík a je,“ směje se vojenský duchovní Petr Němec.

Smrt vojáka? Velice těžké téma

„Smrt vojáka nedolehne na vojáka v našich podmínkách, ono to přijde až na tom místě, kde jste. Máte daleko k domovu, máte daleko na své oblíbené místo. Například já rád chodím v Třebíči na Stařečku, mám tam své kamarády, uvědomíte si, že už se s nimi nemusíte setkat. Já jsem o tom přemýšlel a nechtěl bych, aby mě potkala tragédie hrozně daleko od svého domova. To jsou těžké chvíle.“

„Těžké chvíle jsou těžké pro všechny. Předně pro velitele kontingentu. Kaplan má svoji roli, která je od té první základní, že pomáhá veliteli vyřizovat úřední záležitosti, až po samotné projevy soustrasti a jakési piety, která je s tragédií vždycky spojená,“ snaží se popsat Petr Němec.

Pokud chce velitel, abych měl zbraň, pak jí mám

Na takovou situaci se nemůžete připravit. „Bavíme se o takových věcech s kolegy. Sdělujeme si zkušenosti. Několikrát jsme se pokoušeli vyrobit jakýsi manuál pro nepříjemné chvíle, ale nikdy se ho nemůžete držet, pokaždé je to jiné. Nikdo z nás ale nechce, aby se to zvrtlo. Lidé od nás něco očekávají, ale neví, co přesně očekávají.“

A co zbraň? Americký vojenský duchovní ji nenosí, nesmí zbraň nosit, má asistenta, který ji nosí za něj. „V naší armádě platí jakási dohoda, že by vojenský duchovní neměl být nucený k nošení a používání zbraní, ale neexistuje pro to žádná zákonná norma. Já to dělám tak, že se zeptám: veliteli, chcete, abych nosil zbraň? Vždycky mi odpověděl: ano chci, abys chránil bližního svého. I tomu rozumím.“

Jedna z věcí, které se voják na misi bojí, je volný čas. „Nikdo nechce volný čas, co s ním? Jste 24 hodin v práci. Potřebujete se najíst, vyspat. Přečtete si knížku, zajdete si zacvičit, ale to vás baví tak měsíc. Pak opravdu nechcete volný čas,“ přibližuje život na zahraniční misi vojenský duchovní Petr Němec.