Na zvuky válečného konfliktu si zvyknete velmi rychle, daleko větší mentální rána je návrat domů

S týmem Lékařů bez hranic pracoval jako anesteziolog v Jemenu šest týdnů. Organizaci zná Dušan Mach pětadvacet let, ještě ze studentských dob. Od té doby bylo jeho přání pro Lékaře bez hranic pracovat. „V druhé polovině profesního života jsem si přání splnil a myslím, že jsem udělal dobře,“ vyprávěl v Dobrém dopoledni Tamary Peckové.

Musel jsem přesvědčit, že budu hrát týmovou hru a že jsem schopen pracovat pod určitým stresem

Profesní požadavky Lékařů splňoval, čtvrt století pracuje jako anesteziolog a intenzivista. Jako každý budoucí člen mezinárodního týmu Lékařů bez hranic musel podstoupit jednodenní příjímací pohovor. V jeho případě se konal ve Vídni. „Trval celý den, spočíval v tom přesvědčit o své jazykové kompetenci, že jsem týmový hráč, že mezi lékaře zapadnu, že budu hrát týmovou hru a že jsem schopen pracovat pod určitým stresem, o tom výběrové řízení bylo,“ přibližuje Dušan Mach a dodává, že pohovor probíhal v angličtině. „ Je to velmi netradiční, není to přijímací řízení na místo v nemocnici ve střední nebo západní Evropě.“

Nemocnice, Jemen|foto: Lékaři bez hranic

Přijal hned první nabídku do Jemenu. „Měl jsem jemenské spolužáky na lékařské fakultě. Vím, že byly dva jemenské státy. Jemen je na jihu arabského poloostrova, je v Asii, nějakou představu o oblasti jsem jistě měl. Před tím, než se dobrovolník pustí na misi, dostane detailní informace o zemi, o kontextu, co se tam děje, proč se to tam děje, jaký je problém humanitární, jaký je problém zdravotní, co tam bude dělat, má popis práce. Samozřejmě informace o Jemenu jsem sháněl a dostal jsem je z kanceláře Lékařů bez hranic,“ popisuje část příprav Dušan Mach.

Daleko větší mentální rána byl návrat domů

„Zvyknout si na zvuky války? To si časem zvyknete, my tady jsme co tři dny vystavování nějakým ohňostrojům a takovým parádám, tam prostě když zavřete oči, tak večer slyšíte občas nějaké střílení, nějakou ránu a dá se na to zvyknout,“ krčí rameny novoměstský lékař. „Když jste na to připraven, dá se na to adaptovat. Musím říct, že větší problém jsem měl při návratu do střední Evropy. Na to se člověk nepřipravuje, jedete z válečné zóny domů. To byla daleko větší mentální rána, to musím přiznat,“ vypráví Dušan Mach.

Každý den v adenské nemocnici zřizované Lékaři bez hranic přijímali pacienty s poraněními z válečného konfliktu. „Poranění střelná, poranění z min a bomb každý den. Většinu práce vykonávají místní zaměstnanci, lékaři ze zahraničí týmy vedou. Byl jsem nesmírně překvapen jejich schopnostmi. Zvláště ve chvílích, kdy do nemocnice vezou více pacientů najednou, takzvané hromadné neštěstí,“ upozorňuje Dušan Mach.

Žádný zmatek i ve chvíli, kdy přichází velké množství pacientů

Pro takové situace existuje traumatologický plán. „Nemocnice se ze základu překope, pacienti jsou přijímání jiným vchodem, tam jsou třízeni do jednotlivých skupin, podle urgentnosti poranění. Na sál se dostávají do červené zóny, kde se zase určuje, který půjde na sál jako první. Opravdu, žádný zmatek, i ve chvíli, kdy tam přichází velké množství pacientů. Zvládají to obdivuhodně dobře,“ chválí jemenské kolegy člen týmu organizace Lékařů bez hranic Dušan Mach z Nového Města na Moravě.