Patolog sedí a kouká na barevné obrázky. Čím je zkušenější, tím rychleji pozná, co znamenají

A když patolog kouká hodně dlouho, několik let, v hlavě to prý cvakne. „Už si najednou nemusí říkat, že tahle buňka má takové hrbolaté jádro a je taková tmavá a škaredá a má velké jádro naproti té cytoplazmě, tak bude asi nádorová, ale najednou dojde k takovému cvaknutí a člověk to tam vidí,“ vysvětluje Jan Brázdil.

Normální tkáně jsou hezky uspořádané, když tam je například rakovina, dojde k disharmonii

„Když se na to člověk dívá takhle dlouho, je pod mikroskopem vidět harmonie. Dá se říci, že normální tkáně jsou hezky uspořádané, je tam takový soulad a v té chvíli, kdy tam je nějaká choroba, typicky rakovina, dojde k disharmonii, buňky jsou neuspořádané, najednou je to škaredé, ale musí se na to koukat delší dobu. Delší čas se učí člověk tyhle věci poznat a vidět,“ vypráví o práci patologa Jan Brázdil.

Jako skoro každý student medicíny, i Jan Brázdil se toužil stát chirurgem. „Nějakou dobu jsem při studiích chodil na sály, přeci jenom se mi trochu třesou ruce, a chirurgové musí být trošku zruční, tak jsem uznal, že chirurgie nebude nic pro mne. Ale jsou obory, kde se daleko víc hloubá, tak jsem uvažoval o interně. Nějaký čas jsem byl také pomocnou vědeckou silou jako Masařík z filmu o básnících, taky jsem učil mladší studenty anatomii na anatomickém ústavu. Svou roli při výběru oboru sehrál i fakt, že nás strašili, že po škole neseženeme místo. Já jsem končil v roce 2000 a ve čtvrtém ročníku jsme četli inzerát, že na ústavu patologie hledají tři asistenty. Tenkrát jsme přišli za panem profesorem Dvořákem a on si z nás udělal vědecký studentský kroužek, začali jsme něco dělat a po škole jsem tam zůstal.“

Na patologii v Novém Městě na Moravě převažují ženy

Oddělení patologie v Novém Městě na Moravě je v suterénu, Jan Brázdil říká, že je malinké. „Je nás tam deset, dva z toho jsou muži, osm je žen. Nemáme zdravotní sestry, máme zdravotní laborantky, pak jsme tam lékaři, máme tam pitevního sanitáře, máme tam na částečný úvazek administrativní pracovnici.“

I když pitvy zdaleka nepatří k nejčastějším výkonům patologa, na patologii patří. „Není jich tolik jako dřív. V nemocnici našeho typu za rok zemře asi pět set pacientů, a my za rok provedeme asi šedesát pitev. Chtěl bych ale upozornit, že víc pitev provedou soudní lékaři než patologové. Já kulaté razítko soudního znalce nemám. Víte, já to vnímám tak, že u nás jsou nebožtíci takoví zdraví, zatímco soudním znalcům se dostávají všechny autonehody a podobně,“ vysvětluje Jan Brázdil.

Všechno, co se v nemocnici i v ambulanci odoperuje nebo odstraní, jde k nám na vyšetření

Základ patologovy práce tvoří cytologie a biopsie. „Všechno, co se v nemocnici a vlastně i v ambulanci odoperuje nebo odstraní, veškerá ta tkáň jde k nám na vyšetření. My máme laborantky, jejichž úkolem je z toho udělat laboratorní preparát a úkolem lékaře patologa je stanovit diagnózu, říct, co za onemocnění to je. Za rok máme přes sedm tisíc vyšetření,“ upřesňuje Jan Brázdil.

„Vzorky jsou různé. Když vám vyříznou znaménko, z toho uděláme jeden preparát a netrvá nám to tak dlouho. Jiné to je, když jde někdo na operaci střeva a celé mu ho odoperují, tak my to střevo zpracujeme tak, že se na něho podíváme, rozstřihneme, přikrojíme, popíšeme, co tam všechno vidíme, nabereme z jednotlivých částí, z okrajů, z nádorů, vyšetříme uzliny, jestli tam jsou. Z toho střeva uděláme preparátů třeba třicet a tomu chirurgovi a onkologovi napíšeme, jaký je rozsah onemocnění, o jaký typ nádoru se jedná, kam se všude šířil, kam se nešířil a tak dále a tak dále,“ popisuje velkou část patologovy práce primář novoměstského patologického oddělení jeho primář Jan Brázdil.