Podmínky pro atletiku před třiceti lety nebyly jako dneska. Dneska jsou podmínky, ale nejsou děti

„Já jsem běhal odmalička, mě to strašně bavilo, lítal jsem jak blázen. S partou kluků se hrál volejbal, fotbal, všechno možné. V Novém Městě nebyl oddíl, ale byl tam stadion. Pamatuju, jak jsme skákali o tlusté bambusové tyči do hromady písku, do výšky se taky skákalo, byl tam vodní příkop, tak i přes něj jsme skákali, zkoušeli jsme všechno možné,“ usmívá se při vzpomínce pan Hubáček.

Atletická dráha ve Městě byla škvárová, tam jsme strávili hodiny a hodiny

Petr Hubáček se dokonce proběhl se svým tehdejším vzorem Emilem Zátopkem. „To bylo v roce 1958, kdy se konalo Mistrovství sokolovského závodu. Zátopek dával vítězům pohled, dokonce jsme se s ním koulovali. Všichni v kulturáku čekali na losování sportky a Zátopek se proháněl s dětmi na hřišti, byl jsem mezi nimi. Máme někde třídní kroniku 5.B, kde je Zátopek podepsaný. V podpisu měl figurku a za ním Danu, jak hází oštěpem,“ vypráví atletický trenér z Nového Města na Moravě.

Ještě než v roce 1985 pan Hubáček atletický oddíl založil, s manželkou začali pomáhat v mládežnické organizaci Pionýr. „Nakonec jsme tam dělali atletiku. Běhali jsme, skákali jsme, nějaké přespolní běhy jsme dělali, hráli jsme hry, kterých jsme znali hodně. Atletická dráha ve Městě byla škvárová, tam jsme strávili hodiny a hodiny,“ kroutí hlavou Petr Hubáček.

Měli jsme to tak vymakaný, že jsme mohli běhat i bosí

„Na začátku sezony jsme ji vypleli, do zimy to vždycky zarostlo. Dokud žil pan profesor Beranovský, tak byl stadion v pořádku, po jeho smrti to bylo více méně na nás. Pamatuju, jak jsem tahal padesáti metrový kabel, na tom sekačku a sekal jsem. Ale měli jsme to tak vymakaný, že jsme mohli běhat i bosí. Podmínky pro atletiku nebyly jako dneska. Dneska mají podmínky, ale nemají děti. My jsme měli děti, podmínky nebyly extra, ale bavilo to nás i děti.“

S manželkou vymýšleli různé aktivity. „Třeba jsme dělali turnaj čtyř rybníků, za odpoledne jsme obešli rybníky, vlezli jsme do nich a vykoupali jsme se. Už tenkrát jsme pro děti dělali dnes tolik populární příměstské tábory. V osm jsme je vyzvedli, někdy jsme měli domluvený oběd, někdy taky ne a ve čtyři jsme se vrátili. Dělali jsme především atletiku, ale taky jsme vyráželi na různé výlety,“ usmívá se Petr Hubáček.

Já jsem to dělal rád, mě to bavilo a baví pořád

Nové Město je veřejností vnímáno jako město lyžařů. „Na závody jsme jezdili do Brna, protože jsme byli Jihomoravský kraj. Psávali nás jako Sokol Nové Město, což už jsme dávno nebyli a pořád nás házeli k těm lyžařům. Pamatuji si, že jsme mohli mít jako první oddíl v republice tartarový povrch. Jenomže pak přišel balíček opatření a nic. Když jsme obcházeli poslance, bez toho to nešlo ani tehdy ani teď, tak nám řekli: Nové Město je nemocnice, Zlatá lyže, lyžování a pak někde jste vy a váš atletický stadion. To už se změnilo, atleti dělají Novému Městu dobré jméno.“ Dokládají to sportovní výsledky za rok 2017, novoměstští atleti získali celkem 13 cenných kovů z mistrovských akcí.

Petr Hubáček starší celou svou trenérskou kariéru se svými svěřenci pracoval ve volném čase a zadarmo. Plat začal pobírat až ve chvíli, kdy se stal trenérem atletiky na Gymnáziu Vincence Makovského v Novém Městě na Moravě. „Já jsem to dělal rád, mě to bavilo a pořád baví.“