Potápěči pod vodou pracují po hmatu, většinou totiž nevidí ani na špičku nosu

Potápění pod ledem je stejné jako potápění v jeskyni. Člověk musí absolvovat speciální potápěčský kurz. „Musíme mít vodící šňůry, vodící lana, jistícího potápěče. Lidi musí být vyškoleni, aby se uměli vrátit stejnou cestou zpátky, kudy ten ponor zahájili,“ vysvětluje zkušený jihlavský potápěč.

Z ledu koukal jen červený konec šnorchlu

Jistící potápěč na břehu drží vodící šnůry je spojen s vedoucím potápěčem skupiny. „Ostatní účastníci ponoru jsou na jistící šňůru připojeni karabinkou. S potápěčem na hladině během ponoru komunikujeme, rychlé škubání znamená problém a ten návodčí je schopen celou skupinu za provaz vytáhnout nahoru,“ směje se Richard Gardlo.

Sám Richard Gardlo vzpomínal na situace, kdy nezkušení potápěči krátce po absolvování kurzu zůstali pod ledem. „Párkrát se nám stalo, že jsme přijeli na lom, tam stálo hodně zasněžené auto a nikde nikdo, až pak jsme si všimli, že uprostřed lomu kouká červený konec šnorchl z malé díry ledu. Potápěč ztratil cestu a už mu docházel vzduch, tak si potápěčským nožem udělal do ledu díru alespoň na šnorchl. Byli tam dvě hodiny, museli jsme je vysekat.“

Práce pod vodou je z devadesáti procent po hmatu

Pracovním potápěčem se stane podle Richarda Gardla člověk z donucení. Když se někdo dlouho potápí, jednou musí přijít první žádost od přátel, že potřebují pomoc s něčím pod vodou. „Tady jsme v kraji, kde je hodně rybníků. Někde něco vyndat, najít, vyčistit česlo, otevřít utržené stavidlo. Pak získáte certifikát a už se ozývají i firmy, které potřebují pomoci třeba se stavbou mostů.“

Jeho první zkušenost byla právě taková, při stavbě mostu. „Je to z devadesáti procent po hmatu. Když víte, co máte dělat, někde něco utáhnout, povolit, seřídit, usadit na dno, je to hmatová záležitost, když to řeknu lidově. Někdy jsou to mostní konstrukce, někdy panely, je to koordinace s návodčím, s jeřábníkem. Musí se to opravdu opatrně, tyhle práce jsou náchylné k nějakým problémům, taky úmrtím, stalo se to,“ popisuje práci profesionálního potápěče jeden z nich, jihlavský Richard Gardlo a dodává, že bezpečnost je na prvním místě.

Pod vodou se sice můžeme i zpotit, ale většinou je nám zima

Při plánování takové zakázky musí potápěč počítat i s hloubkou, ve které bude pracovat. „Pokud je to v malé hloubce, můžeme tam být klidně pět, šest hodin denně a nehrozí nám nebezpečí. Není to problém. Ale pokud je to ve velké hloubce, je to jiné. Máme to pod kontrolou, přístroje, které máme s sebou, nás hlídají. Důležité je mít dostatek vzduchu na výstup,“ vysvětluje Richard Gardlo.

„Pod vodou se můžeme i zpotit. Ale to jen, když je léto, je teplá voda, je malá hloubka. Ale většinou jsou ty práce celoroční a ve větších hloubkách a v řekách, takže my se pod vodou moc nezahřejeme. Všechno, co máte na sobě, vám překáží. Pokud chcete, aby to bylo bezpečné, máte všechno dvakrát, mnohdy třikrát, ale s tím se naučíte žít, naučíte se s tím pracovat,“ říká Richard Gardlo.

Já jsem asi nejradši vrakový potápěč

Ale v zásadě je Richard Gardlo vrakový potápěč. V Jaderském moři je jako doma. „Nemůžu říct, že znám každý kámen pod vodou, ale na dně Jadranu znám hodně vraků. Všechny ne, ale dost. V publikacích, které jsou dostupné, jich je zdokumentováno 100, ale my si myslíme, že jich je ještě víc a opravdu každou chvíli je někde nějaký objeven.“

„Zkoumám jejich historii, potápím se k nim rád. Jsou vraky, které jsou opravdu zachovalé a je tam téměř všechno. My ho chceme prozkoumat, jak je velký, v jakém je stavu, to nám dělá radost. Nejhlouběji jsem se podíval asi do 80 metrů na vrak letadla Boeing B – 17. To byl zážitek, tam je kokpit, kulomety, vše je tam zachováno. To, co nezrezlo, a nenechavci neodnesli, tam zůstalo. Střílny, kulomety, motory, munice. Dá se najít spousta věcí,“ uzavírá Richard Gardlo.