Růst společenství bylo možná to nejcennější, co jsme si z pouti do Santiaga de Compostela přivezli

Bohdana vyrazila prosit za svou rodinu a také za svého nemocného syna. „A taky za ty, co mě o to poprosili. Čtrnáct dní před poutí mi zvonil mi telefon, začaly chodit esemesky, i od těch, co se s nimi znám málo, prosili mě o modlitby, až mě překvapilo, kolik lidí má tolik trápení a starostí. Bylo opravdu za koho tu pouť jít.“

Nejen propojení zbožné, ale i praktické

Farář Petr Balát šel za všechny farníky a také za sblížení a propojení farnosti. „Tím, že jsme byli různorodá skupina, nejmladší byli osmnáctiletí, nejstaršímu pánovi bylo 72, putovali ti, co do kostela chodí více, ti co chodí méně. Podařilo se takové propojení lidí modlitbami, poutí, a také tím, že jsme prali společně. Když v noclehárně perete prádlo a stojí to dvě eura, tak nebudete prát sama, pralo se dohromady. Nejen to propojení zbožné, ale i praktické. I tím jsme se sblížili.“

Vladimír Špejtek slyšel, že se někam vyráží. Rád čte cestopisy, řekl si, že by šel. „To bylo to první, jít někam pěšky a někam dál, to mě lákalo. Po nějaké době, když se o tom začalo mluvit, objevovaly se jiné věci než jenom jít a někde něco poznat. Máme v rodině také vážnou nemoc, a najednou se tohle stal hlavní důvod, proč jít. Šel jsem s prostřední dcerou, společně jsme to táhli a šli za někoho, koho máme rádi a za koho jsme se chtěli pomodlit.“

Po dvou hodinách chození po Madridu jsme to chtěli vzdát

12, 10 a 14,80 kilogramů. Tolik vážila zavazadla, která s sebou nesli tito tři brtničtí poutníci. „Když jsme přiletěli do Madridu a přesouvali se metrem po dvou hodinách chození, ramena nás pálila, za krkem nás bolelo, nohy jsme necítili, tak jsme to někteří chtěli vzdát, ale den dva a pak si zvyknete,“ vzpomínala na překvapivý start pouti Bohdana Berková.

Přestože fyzické přípravy farníci nepodcenili a putovat zkusili ještě před zářijovou cestou do Santiaga de Compostela, náročnost je trošku překvapila. „Šli jsme nejdřív kratší cestu z Brtnice do Přibyslavic a potom pan farář naplánoval cestu na pouť do Kostelního Vydří. To jsme vycházeli o půl jedné v noci, to bylo 30 kilometrů, k ránu nás překvapil déšť, mši svatou jsme stihli jen tak tak,“ vypráví Bohdana Berková. „To jsem si říkal: no, co nás asi čeká, ale na takovou pouť se stejně nemůžete připravit,“ krčí rameny farář Petr Balát.

Sžívání tak různorodé skupiny bylo náročné

Co bylo také náročné, byla různorodost brtnických poutníků. „Domluva mezi lidmi, starší, mladší, někdo lenivější, někdo aktivnější, kolik kilometrů se půjde, kdy se ráno vyrazí. To sžívání bylo náročnější, to byla ta práce, to byla ta pouť, ti lidé si museli názory vyjasnit. Na konci jsme se objímali, ten růst komunity, toho společenství bylo možná to nejcennější, co jsme si přivezli, kromě těch různých věcí.“

Pouť do Santiaga de Compostella|foto: Martin Váňa

K pouti patří také každodenní mše svaté. „Aby to nebylo jenom putování a posezení u vínka, což ke Španělsku patří, také byly mše svaté tematicky zaměřené na to, za koho jdeme, za koho prosíme. Jendu mši jsme měli venku, a já na konci řekl, že místo normálních přímluv se budeme objímat. Obejmete souseda po pravici, po levici, obejmete toho člověka, jeho rodinu, a vůbec celou farnost, ono se to zvrhlo, objímali všichni všechny. To byl takový hodně silný moment, objímací mše,“ usmívá se brtnický farář Petr Balát.