Sokolník Václav Augustýn: Jestřába ovládnete silou ducha

„Sokolnictví dělám s jestřábem. Dokážu se vcítit do myšlení jestřába. Dlouhá léta pozoruju jestřába u hnízda, mám tam umístěný fotopasti. Jsem lesák, myslivec, celý týden se pohybuju po lese, věnuju se hnízdištím, které na Vysočině jsou. Je to přímočarej dravec, není zákařnej, když má hlad, tak loví. Dalo by se říci, že je to rovnej chlap,“ směje se Václav Augustýn.

Všichni mí jestřábi se jmenují Bára

„Jestřáby mám dva. Jsou to dvě samice. Jestřáb je vždycky samice a když je to sameček, je to terček. Jestřábí terček. Jsou to sokolnické výrazy, které používáme. Jmenují se Bára. Bylo to z Babičky, Divá Bára. Jestřáb je nevyzpytatelnej, divokej, ale na druhou stranu k vám inklinuje, když ho zvládnete. Vždycky mám Báru.“

Tyhle vlastnosti Václava Augustýna na jestřábech fascinují. „Psa můžete usměrnit pamlskem, dobrým slovem. Dravec vás milovat nebude, i když bychom si to přáli. Když si sedne na vrcholek stromu 30m vysokého a vy jste dole takhle malej, pak platí, že čtyřnohého tvora vycvičí člověk odměnou, ale dravce, který krouží vysoko ve vzduchu, toho dokáže vycvičit jenom lidský duch,“ vysvětluje Václav Augustýn.

Sokolnictví je nebezpečné. Václav Augustýn byl mnohokrát zraněn. Jedna samice jestřába ho dokonce málem připravila o oko. Získal ji od přítele, který ji nezvládl. „Šla k lidem moc brzo, to není dobré, oni vás pak berou za rodiče, za partnera a nemají vůbec respekt. Když jsem jí cvičil, chodil jsem po lese v lyžařských brýlích a chlupaté lesácké čepici, vypadal jsem jako blázen, ale měl jsem opravdu strach o oko. Neuměla přistát na ruce, a jednou mě právě sekla do víčka. Nakonec jsme se ale skamarádili, mám jí dodnes,“ vypráví sokolník Václav Augustýn.