Sportovní střelec Jan Kůrka z Pelhřimova si zlatou olympijskou medaili vyboxoval

31. březen 2017

Olympijský vítěz ve sportovní střelbě Jan Kůrka pořád ještě střílí. „Jsem stále v areálu Armádního střeleckého stadionu v Plzni, mám na starosti největší závod na světě, abych si získal přízeň sponzorů, kteří si se mnou chtějí mermomocí zastřílet, musím střílet. Není týden, abych nevydal nějakou ránu. Oni to chtějí vidět, jak to dělám já,“ vyprávěl pelhřimovský rodák Jan Kůrka v Dobrém dopoledni Tamary Peckové.

Dvakrát ročně Jan Kůrka dokonce střílí naostro, samopalem ve stoje na sto metrů. „To málokdo umí, tak to krajské mužstvo, které startuje v mezinárodní soutěži, mě vždycky ukecají a já musím, i když už to není, co to bývalo, pořád jsem jim ale platný a myslím, že velmi.“

Bez obrovské fyzičky ve sportovní střelbě neuspějete

Zlatý olympijský závod Jana Kůrky z roku 1968 trval dvě hodiny. „Je to obrovský nápor pro závodníka, malorážka vážila osm kilogramů, váhu násobí čas, který ji držíte. Má-li to závodník zvládnout tak, aby se při posledním výstřelu cítil tak, že může ještě jednou, dvakrát vystřelit, musí mít obrovskou fyzičku, bez toho to nejde,“ upozorňuje na fyzickou náročnost sportovní střelby Jan Kůrka.

V patnácti letech boxoval za Spartak Žďár nad Sázavou, v roce 1958 vyhrál krajské přebory jihlavského kraje v muší váze. „To mi dalo obrovský základ. Ty mladý dnes nechtějí slyšet, že je potřeba na sobě makat, nejen na střelnici. Já na ty roky strašně rád vzpomínám,“ usmívá se Jan Kůrka.

Dvakrát týdně jsme si hráli na válku, vyřádili jsme se šíleně

Sportoval jako kluk, závodně dělal atletiku, taky miloval gymnastiku. Když bydleli v Božejově, tatínek každého místního kluka přihlásil do Sokola. „U holiče tátové zaplatili dvě koruny poplatek a dvakrát týdně jsme chodili cvičit, tam jsme se vyřádili. Chraň nás pánbů, že bychom tam nešli. To byly padesátý roky a doznívala taková poválečná euforie, a když jsme dobře odcvičili, tak nám ti naši cvičitelé dovolili si tam hrát na válku. Rozebrali jsme madla, to byly samopaly a kulomety a řádili jsme šíleně,“ vzpomíná Jan Kůrka.

Za jeho střeleckou kariéru může omyl. Za dobře odcvičenou spartakiádu ho poslali na rekreaci na Lipno, jenže tam se tehdy konalo soustředění krajských juniorských reprezentantů ve střelbě. Jeník Kůrka se tam dostavil s plavkami a ručníkem. Proč tehdy neodjel domů? „Já tam měl být dva týdny, a dovedete si představit, co by se říkalo ve Stříteži u Božejova, kdybych se druhý den vrátil? Že jsem tam asi udělal nějakou lumpárnu, to jsem nemohl dopustit. Já je prosil, že se budu snažit a že mám střílení rád a ať mě tam nechají. Tak jsem zůstal.“

Věděl jsem, že jsem podal vynikající výkon

Už za rok na republikovém šampionátu kluky z onoho lipenského soustředění porazil. Díky svým výkonům mohl vojnu absolvovat v Dukle. V Dobrém dopoledni popsal i zlatý olympijský závod z roku 1968. „Prožil jsem veliký napětí, zvláštní mražení, protože jsem věděl, že jsem podal vynikající výkon, já to věděl. Taky jsem věděl, že jsem měl jednu líznutou desítku, kterou jsem si počítal za devítku. Pořád jsem si ji promítal v hlavě,“ vyprávěl Jan Kůrka.

Tenkrát výsledky střelců hodnotily tři tříčlenné komise, které zkoumaly všech šedesát terčů každého závodníka, pokud byla na terči kalibrovaná rána, vzali rozhodčí přesnou optiku a trefu velice podrobně prozkoumali, dokonce se i hlasovalo. „To byl ten moment, který novináři barvitě popisovali, že jsem umíral. No neumíral, ale zažíval jsem tak obrovské napětí, až mě mrazilo, protože jsem věděl, že ten jeden bod by mě z prvního místa posunul na páté,“ líčí dramatické okamžiky zlatého olympijského závodu pelhřimovský rodák Jan Kůrka.

autor: Tamara Pecková
Spustit audio