To musíte vydat, pohádky děti baví, bylo by škoda, abyste je měla jenom doma. Tak je vydala

Pohádky na dobrou noc, jak se její prvotina jmenuje, si nadělila ke svým čtyřicátým narozeninám. „Já mám tři syny. Jedenáctiletého Honzíka, a sedmiletá dvojčata Adámka a Štěpánka. Právě oni mohou za to, že kniha spatřila světlo světa. „Kdo má děti a čte jim pohádky, zažil to. Některé klasické jsou dlouhé, někdy nebavily ani mě, ani syny. A co si budeme namlouvat, prostě se při čtení pohádek vidíte vedle v pokoji u své knihy, tak to chcete mít co nejrychleji za sebou, tak jsem si začala vymýšlet své příběhy,“ přiznává Pavla Teplá Janáková.

Pohádky jsem zapomínala, proto jsem je začala psát

Jenže tenhle úsporný pohádkový rituál brzy poznamenal zásadní nedostatek. „Když kluci za pár dní přišli, že by chtěli ten příběh slyšet znovu, už jsem vůbec nevěděla, o čem je. Museli mi ho vždy připomenout. Proto jsem si je začala psát,“ usmívá se trojnásobná maminka a pohádkářka Pavla.

„Píšu je rukou na papír, nemám čas na půl dne sednout si k počítači a psát,“ vysvětluje Pavla a přesně v tenhle okamžik do příběhu o splněném snu vstupuje Bára Kolmanová, která knihu pohádek pro nejmenší ilustrovala. „Přesně si ten moment pamatuju. Pavla říká: já píšu pohádky klukům a možná bych to i vydala. Říkala jsem si, že bych do toho chtěla i obrázky, ale kamarádovi se do toho moc nechce, tak nevím, co s tím. Odpověděla jsem: tak já ti ty obrázky nakreslím.“

Když jsem viděla vydané knihy, mrazilo mě a chtělo se mi plakat

„Splnila jsem si sen, o kterém jsem ani nesnila. Když jsem viděla vydané knihy, mrazilo mě a chtělo se mi plakat. Je to neuvěřitelné. Když cítíte, jak ta nově vydaná kniha voní, jak v ní můžete listovat, to bylo něco úžasného, ten pocit se nedá vůbec popsat,“ směje se Bára Kolmanová.

Rozhodnutí vydat knihu nepřišlo ze dne na den. „Když pohádky vznikaly, synové chodili do školky, já jsem je tam nosila nebo je i sama četla, vznikaly parádní situace, děti mi malovaly obrázky a já viděla, jak krásně na čtení reagují. Paní učitelky mi říkaly: paní Teplá, to musíte vydat, ty pohádky děti baví, bylo by škoda, abyste je měla jenom doma na papíře.“

Prý bych zasloužila medaili, ale tu neměl, tak mi dal vyznamenání

Reakce některých dětí jsou podle Pavly úžasné. „Jeden velmi živý chlapec vydržel pohádky poslouchat, dokonce chtěl slyšet i další. Když mě viděl, říká: že bych zasloužila medaili, ale tu že nemá, tak mi dá vyznamenání a dal mi takovou připínací placku,“ usmívá se Pavla Teplá Janáková.

A jak vznikaly ilustrace knížky pohádek? „Mě musí text oslovit, když se to stane, tak mám dokonce i husí kůži. Já si to přečtu a v hlavě se obrázek objeví a už ho v uvozovkách hodím jenom na papír. Má to malé intermezzo. Já přesně vidím, jak ta štika tam bude, ale musím se na její detaily podívat třeba na internet,“ vysvětluje Bára Kolmanová.

Ilustrování je trochu jako droga

Obě dámy ujišťují, že u jednoho dílu rozhodně nezůstane. „V plánu je druhá knížka. Musíme ji vydat, protože už se mě lidé ptají, kdy bude další díl. A já jim to slíbila,“ usmívá se Pavla Teplá Janáková. „Já jí když tak donutím, protože jsem na ilustrování závislá. Opravdu, je to jak droga,“ směje se Bára Kolmanová.