Tváře si moc nepamatuju, ale pokud mi ukážete jizvu, poznám vás, říká chirurg Karel Křikava starší

V životě měl štěstí na lidi a také na praxi. „Na druhé praxi jsem byl v Hořicích v Podkrkonoší, tam co jsou ty trubičky. Ta byla velmi zajímavá tím, že každý měl na hořické trubičky svůj recept a sestry nám medikům nosily ochutnávat. Ony nás mediky měly pod patronací, to se nám líbilo. Ale hlavně tam byla vynikající chirurgie, a tam mě to prvně uchvátilo. Do té doby jsem uvažoval o neurologii,“ vzpomíná Karel Křikava.

Po čtyřech letech se mi podařilo se svolením krajského hygienika přejít do nemocnice

Dodnes si osmasedmdesátiletý lékař pamatuje jméno hořického lékaře. „Pan primář Vácha. Dělal valnou většinu výkonů, a protože na malých nemocnicích moc lékařů nebylo, tak nás do zákroků zapojoval. Byl velice zručný a šikovný a vůči medikům měl velmi vstřícný vztah. Zkrátka nechal nás sáhnout.“

V roce 1962 jako absolvent lékařské fakulty hygienické nastoupil na pelhřimovskou hygienickou stanici na oddělení epidemiologie. „Jenže já už tehdy po chirurgii šilhal, podařilo se mi domluvit s tehdejším primářem Pujmanem, že mi dovolil sloužit služby a dovolil mi ve volném čase asistovat na sále. Po čtyřech letech se mi podařilo se svolením krajského hygienika a se svolením ředitelem okresního ústavu národního zdraví, jinak to nešlo, přejít do léčebně preventivní služby. A od té doby jsem pokračoval na chirurgii.“

Na svůj první zákrok si vzpomínám velmi dobře, byla to takzvaná prepatelární burza

Začínal na ambulanci. „K prvním jednodušším výkonům jsem se dostal tak po půl roce. Postupně to narůstalo s léty praxe. Na svůj první zákrok si vzpomínám velmi dobře, byla to takzvaná prepatelární burza, to je takový váček před jablkem kolene. To byl můj první výkon, byl jsem na to hrdý,“ usmívá se Karel Křikava starší, který se v roce 1984 stal primářem chirurgického oddělení pelhřimovské nemocnice.

Pozná své pacienty? „Tváře já si moc nepamatuju, ale kdybyste mi ukázala jizvu, tak bych vás poznal. Spíš podle toho si ten výkon vybavím, nebo podle břicha, jak už je člověk zatížený. Ne vždy, ale většinou ano. Obličeje si nepamatuju.“

Strach byl, hlavně abych svou nešikovnosti něco nepokazil

Za svoji lékařskou kariéru si musel osvojit mnoho lékařských novinek. „Když jsem se o něčem novém dozvěděl, jel jsem se na to podívat. Tam jsem si to prostudoval a pak jsem musel začít opatrně s prvním pacientem. Všichni to tak musejí dělat. Z žádné operace nemůžete vycouvat, jakmile překročíte určitou hranici. Strach byl, hlavně abych svou nešikovnosti něco nepokazil. V duchu jsem si mnohokrát přehrával, jak budu postupovat.“

Karel Křikava starší jezdíval i na zahraniční stáže. Ještě před revolucí byl v Kyjevě, po revoluci měl možnost podívat se do Bielu, také byl dvakrát v Innsbrucku u profesora Ernsta Bodnera, který operoval Václava Havla. „Abych byl upřímný, tak mi nepřišlo, že by uměli něco víc, než my. Docela mě překvapilo, že technika v Innsbrucku je velmi podobná té naší,“ vzpomíná Karel Křikava.

Obě děti Karla Křikavy jsou lékaři

Tehdy se zajímal, jak je to možné. „V Innsbrucku byl kdysi dávno profesor Albert, odtud přešel do Vídně a u něho ve Vídni se zase cvičil profesor Meidl, který byl profesor pražské kliniky. Od něho byli dva profesoři Kukula a Jedlička. A u toho Jedličky se cvičil primář Pujman, který byl v Pelhřimově,“ vysvětluje podobnost práce chirurgů v rakouském Innsbrucku a v Pelhřimově Karel Křikava.

Chirurgické otěže po emeritním primáři Karlu Křikavovi převzal jeho syn Karel Křikava mladší, který je v současné době primářem chirurgického oddělení v pelhřimovské nemocnici. Lékařkou je i jeho dcera, která se v Praze věnuje alergologii.