Ve středověku se na hrobech žilo a možná i tančilo, říká Silvie Čermáková

21. říjen 2014

Před deseti lety Silvie Čermáková z Muzea Vysočiny Jihlava stavěla výstavu, která se věnovala narození a všem zvyklostem okolo něj. „Narození je chvíle, kdy se setkáte se smrtí velice snadno a často. Vedle narození se vždycky klade také téma smrti. Je to paralelní téma. Proto vznikla výstava Pohřbívání a hřbitovy v historii Jihlavy,“ vyprávěla v Dobrém dopoledne Silvie Čermáková důvody pro vznik výstavy s tak zvláštním obsahem.

Člověk ve 21. století tuší, že když někdo zemře, je potřeba otevřít okna, nebo zastřít zrcadla, ale už málokdo ví proč. „Děláme to, protože nám to řekla babička nebo prababička. Do našeho světa takové úkony jakoby nepatří,“ uvažuje Silvie Čermáková.

Duše se do stavení vrátí za tři dny

Podle ní to jsou vzkazy z časů, kdy se vycházelo z toho, že člověk má duši. „My už to nepředpokládáme. Je to z doby, kdy smrt byla kontaktní. S mrtvými se lidé běžně setkávali. Smrt neznamenala jenom okamžik pohřbu. Bylo spoustu času mezi úmrtím a pohřbem. Mrtví a živí utvářeli jakési společenství.“

Duše je nedílnou lidskou součástí. Okamžik smrti je začátek něčeho jiného. Počítalo se s tím, že duše se do stavení vrátí za tři dny. „Pokud je duše v domě přítomná, všechno vidí, všechno slyší. Předkové věřili, že odraz živého v zrcadle je jeho duše a pokud duše zemřelého zahlédla takový odraz v zrcadle, mohla duši odnést s sebou. To se může živý ocitnout bez duše a to je horší než smrt,“ vysvětluje zvyk zakrývání zrcadel Silvie Čermáková.

Hlína ze správného hrobu vykouzlila divy

S duší souvisí zavírání víček zemřelého a také podvazování brady. „Aby nebožtík někoho takzvaně nezhltl. Také ho hlídali přes noc. Bývaly to bujaré večírky. Byl pořád součástí té rodiny.“

Důležitý byl způsob házení hlíny do hrobu. Hlíně je přiřknuto spousta významů. Může to být symbol rozloučení, je to také způsob, jak zabránit návratu duše zemřelého. „Taky musíte dávat pozor, aby váš stín nepadal přes hrob, aby někdo nehodil hlínu na váš stín, mohl by vás tím k nebožtíkovi připoutat,“ varuje Silvie Čermáková.

Mrtvá voda vás zbaví závislosti na alkoholu

Hřbitovní hlína se stávala součástí škapulířů, sloužila jako deratizace a dezinsekce. „Hlína zesílila svou moc, když byla z hrobů sebevrahů, nedělek. S touhle hlínou se dalo i čarovat. Říkalo se, že pokud budete mít hlínu z hrobu nedělky a hodíte jí mezi právě oddaný pár, prý se do roka rozvedou.“

Hlína z hrobu sebevraha zase přičarovala lásku. „Když zamilovaný mladík tou hlínou svou milou přehodí, tak mu jí dají. Vodou, kterou se omýval nebožtík, je voda mrtvá. Když jste dali téhle vody napít alkoholikovi, přestal pít. Nevím ale, jestli jste mu to museli říct,“ směje se Silvie Čermáková.

Modlitební knížka

Na hřbitovech se pásly kozy a uzavíraly se tam také smlouvy

Hřbitovy od středověku do 19.století nebyly oddělené od světa živých. Byly uprostřed měst, vesnic, v okolí sakrálních staveb, tak jako u kostela Sv. Jakuba v Jihlavě. „Neměl zeď, byl zcela přístupny. Hroby nebyly nijak opečovávané, pásly se tam kozy a slepice. Dokonce hrobníci neradi viděli, když se o hrob někdo starat začal. Ztěžovalo jim to údržbu.“

Na hřbitovech se uzavíraly smlouvy, jedlo se tam, pořádaly se tam odpolední sedánky, dalo by se říci, že sloužily jako park. Při přípravě výstavy Silvie Čermáková narazila na situaci, kdy byl za pomoci vykopaného hrobu vyřešen spor o hranici pozemku.

„Do vykopaného hrobu si stoupl ten, koho se to týkalo, položil si na hlavu drn. V případě křivé přísahy by ho hrob zaživa pohřbil, když mluvil pravdu, nic se mu nestalo,“ hovoří o využívání hrobů autorka výstavy Pohřbívání a hřbitovy v historii Jihlavy Silvie Čermáková.

autor: Tamara Pecková
Spustit audio