Z domu hrůzy za tři roky vykouzlili secesní nádheru. Opravili jihlavskou vilu Marie Karas

V roce 2013 procházel kolem výlohy realitní kanceláře a všiml si, že dům je v majetku kraje a že je na prodej. Šli se tedy na nemovitost podívat. „Byli jsme zklamaní, očekávali jsme, že vevnitř to bude mnohem hezčí. Všude vedly trubky od radiátorů, ty byly osazené nakřivo. Působilo to hrozně zanedbaným dojmem. Pak byla dražba, dokonce jsme zaplatili nějaký ten vstupní poplatek, ale pak jsme se té aukce ani neúčastnili. Zkrátka jsme si to tehdy ještě rozmysleli,“ vzpomínal Petr Klička.

Řekl jsem si: to bude asi znamení. Ten dům na nás počkal

Dům na manžele Kličkovi počkal ještě rok. „Já pak kolem něj jel a říkal jsem si: dům chátrá, nic se tam neděje, nikdo ho neopravuje. Koukl jsem se na stránky kraje a byl aktuálně zase na prodej, asi za měsíc. Řekl jsem si: to bude znamení. Asi ten dům na nás počkal a můžeme zkusit ho koupit,“ popisuje druhý pokus Petr Klička.

Vila, Jihlava|foto: Ivana Jelínková

Jaká byla reakce jeho paní, když jí muž doma oznámil, že vilu Marie Karas přeci jenom koupí. „Proč ne? Další výzva. Já jsem praktik, dokázala jsem si představit, jak to bude vypadat. Nedávno před tím jsme něco rekonstruovali, takže jsem věděla: ono to teď vypadá tak a za nějaký čas to bude vypadat jinak,“ krčí rameny Iveta Kličková.

Celou dobu jsme věřili, že to dokážeme

Jejich děti domu začaly říkat dům hrůzy. V první místnosti, do které se vešlo, bylo mokro, suterén byl mokrý. Všude bylo potrubí. „Vypadalo to hrozně. Za sedm let, před kterými zdravotnická škola dům opustila, to strašně zchátralo. My jsme si ale uměli představit, že z toho dokážeme udělat pěkný dům. Důležitý byl správný výběr firmy, která si s tím poradí. To se podařilo. Celou dobu jsme věřili, že to dokážeme,“ vypráví Iveta Kličková.

Při rekonstrukci museli dělat spoustu kompromisů. „Památkáři byli přisní, my to zase chtěli udělat kvalitně. Máme tam dochované obložení oken, jsou tam dřevěné žaluzie. Všechny dřevěné prvky včetně dveří se musely repasovat. Ne vyrobit znovu, ale opravit. První reakce dodavatele rekonstrukce byla: já vám to za stejnou cenu vyrobím nové. Ale my řekli ne, takhle by to pro nás nemělo tu hodnotu, my chceme, aby to bylo původní,“ vypráví Petr Klička.

Hodně nám lidi chodilo poděkovat, že jsme vilu opravili

Rekonstrukcí domu Kličkovi žili tři roky. Až bylo dílo hotové, uspořádali den otevřených dveří. „Já to moc nechtěl, to byl manželky nápad,“ říká Petr Klička. „Když mě spousta lidí říkala, že by se rádi přišli podívat. Tak jsme to vymysleli takhle. Nakonec přišlo asi devět set lidí. A hlavně vzpomínali: jé, tady mi trhali zub a sem jsem chodil na injekce. Hodně nám lidi chodilo poděkovat, že jsme vilu opravili,“ říká Iveta Kličková.

Vila, Jihlava|foto: Ivana Jelínková

Díky dnu otevřených dveří se manželům Kličkovým podařilo zjistit, kdo byla Marie Karas. „Dlouho to netušili ani památkáři. Přišla paní z Počátek, že našla pozůstalost po architektovi Ladislavu Novotném, který vilu projektoval, kde byly nějaké poznámky o paní Karas. O té Marii se šířila taková povídačka, že byla metresa a že si ji někdo v Jihlavě vydržoval. My jsme opravdu mysleli, že to je pomluva, ale ono to tak opravdu bylo. Marie Karas přišla s malou dcerou z Vídně. Jejím mecenášem byl pan Schumpeter z Třeště, který vlastnil soukenictví. Ta dcera byla jeho dcera, dokonce se k ní přihlásil,“ líčí tajemný příběh první majitelky majitelka současná.

Od Marie Karas dům koupil židovský obchodník Gabriel Hellmann. Za druhé světové války se musela jeho rodina vystěhovat. Po válce vilu využívala zdravotnická škola. Také tam byly ordinace lékařů.