Zatímco loutnista zahraje z obyčejných not, jiní muzikanti si podle loutnového zápisu nezahrají nic

Díky nebo možná kvůli tomu, že tatínek velmi často cestoval, maminka ho přihlásila na úplně jiný hudební nástroj. „Mamince se líbila kytara, tak mě přihlásila na kytaru a otec, když se po půl roce vrátil z hudebního angažmá z Norska, odkud měl přivézt kytarové struny, se hrozně divil, že jsou pro mě a ne pro nějakého známého,“ usmívá se při vzpomínce Jindřich Macek.

Čísla nebo abecední znaky, tak může vypadat zápis pro loutnistu

Tabulatura jsou čísla, taková je například italská tabulatura, abecední znaky jsou zase ve francouzské. „Je to znakový záznam hudby. Ty jsou mnohem starší než klasický zápis hudby. Ty tabulatury vznikly z potřeby, když nějaký virtuóz hrál nějaké skladby, aby šly zapsat, v té době neexistovala naše hudební notace. Oni zapisovali hmaty a rytmus. Tím vznikly tabulatury,“ vysvětluje specifika hry na loutnu Jindřich Macek.

Tabulatury vám určí přesnou pozici prstů na loutně

Do tabulatury Jindřich Macek zapisuje také své autorské skladby nebo úpravy skladeb, které původně nejsou určeny pro loutnu. „Když slyšíte v hlavě hudební představu, tak ji zapíšete a přemýšlíte, jak ten hráč bude mít postavené ruce na hmatníku. Vy mu tabulaturu zapíšete, kde ty prsty přesně budou. Je to snazší, protože jeden a týž tón se dá na strunných nástrojích, ať už na kytaru nebo na loutnu hrát třeba ve třech ve čtyřech pozicích, na různých strunách. Tabulatura vám určí pozici úplně přesně.“

Jindřich Macek umí hrát z různých druhů tabulatur. „Italskou, francouzskou a německou. Italská tabulatura využívá číselný systém, francouzská a německá zkratky abecedních znaků. Německá loutnová tabulatura má pro každé políčko jiný znak, tudíž tam nejsou potřeba linky,“ vypráví Jindřich Macek. Zatímco loutnista dokáže zahrát jakoukoli skladbu zapsanou notovým zápisem, který známe od 18. století, ostatní muzikanti si podle loutnové tabulatury nezahrají nic.

Loutnista musí mít krátké nehty

Jiná je i technika hraní na loutnu. „V levé ruce hmatá loutnista dvě struny najednou, tomu se říká sbor, podobně jako u dvanáctistrunné kytary, i pravá ruka musí najednou drnknout dvě struny, zpravidla. Je to velmi odlišná technika pravé ruky ve srovnání s hrou na kytarou. Loutnista musí mít krátké nehty, jen takovou délku, aby zpevnil bříško prstu. Nehet se nepoužívá při vytváření tónů,“ vysvětluje loutnista Jindřich Macek.