Ztráta dítěte nikdy nepřestane bolet, ale čas naučí rodiče s bolestí pracovat

22. listopad 2017

Dlouhá cesta je sdružení rodičů, kterým umřelo dítě. Monika Marešová je jeho součástí, teď už jako jeho laická poradkyně. Nejdřív ale jeho pomoc potřebovala ona sama. Před jedenácti lety zemřel její devatenáctiletý syn Petr při autonehodě. „Dlouhá cesta mi pomohla strašně moc. Když jsem přišla o syna, ocitla jsem úplně dezorientovaná, zmatená. Měla jsem úžasnou rodinu, která pomohla, ale chyběl mi kontakt s někým, kdo je na tom stejně já, kdo to přežil,“ vyprávěla Monika Marešová v Dobrém dopoledni.

Tehdy si myslela, že to nemůže dokázat, že život se zastavil a že už nikdy nemůže být pěkný. V roce 2006 bylo velmi obtížné najít někoho s podobným prožitkem. Asi tři čtvrtě roku po Petrově smrti paní Monika narazila na rozhovor se zakladatelkou Dlouhé cesty paní Martinou Hráskou. „Hned v srpnu jsem se rozjela do Prahy na první svépomocné setkání,“ vzpomíná Monika Marešová.

Byli jsme cizí lidi, ale byli jsme si tak blízcí, že máme stejný prožitek

„To bylo úžasné setkání s maminkami. Sice jsme si brečely v náručí, ale taky jsme se smály. Povídaly jsme si svoje prožitky, byli jsme cizí lidi, ale byli jsme si tak blízcí, že máme stejný prožitek. Bylo úžasné vidět maminky, které to mají za sebou už déle a vedou normální život, že se to dá zvládnout, že fungujou a že se smějou,“ popisuje první setkání s Dlouhou cestou Monika Marešová.

„Okolí vás tlačí do věcí, které byste měla nebo spíše neměla dělat, abyste už byla v pohodě. Nejezdi k tomu pomníčku, nevystavuj tady fotografii, nezapaluj tu svíčku, to bude pro tebe ještě těžší. A na setkání vidíte, že to dělá každý, a že když jste smutná a povídáte si s fotkou syna, jste normální,“ usmívá se Monika Marešová. Na podobné reakce svého okolí mívala krásnou odpověď. „Já se nepotřebuju rozjitřovat, já myslím na svoje dítě tak jako vy myslíte na svoje děti. Já ho mám pořád v myšlenkách a pořád v srdci.“

Pamatuju si, že jsem nebrečela, klečela jsem a strašně jsem řvala

O Petra měla vždycky strach, byl její jediný syn, když mu byly tři roky, Monika Marešová se rozvedla. Byli parťáci, měli pěkný vztah. „Ten večer jsem byla v klidu, protože byl v Jihlavě. Nebral telefon, to bylo divné, většinou se ozval. Vyvolávala jsem, vyvolávala, ale nebral to. Zavolala jsem jeho nejlepšímu kamarádovi a ten to zvedl a říká: paní Marešová, měli jsme nehodu a Peťa je mrtvej,“ vzpomíná Monika Marešová.

Naštěstí tehdy nebyla doma sama, byl s ní přítel. „To on mi tehdy zachránil život, chtěla jsem umřít, chtěla jsem si vzít život. Pamatuju si, že jsem nebrečela, klečela jsem a strašně jsem řvala, křičela jsem tak moc nahlas, že to muselo být slyšet hodně daleko.“

Hodně jsem se styděla, měla jsem pocit, že na mě všichni koukají

Člověk prý začne fungovat jako robot. Pomohl přítel, kamarádka, také podržela rodina. „Potřebovala jsem to mít všechno rychle udělaný. Věděla jsem, že to tak musí být, kdyby ne, asi bych neměla odvahu nenechat si urnu doma. Věděla jsem, že musím hned pracovat, že si musím zaměstnat hlavu, dva dny po pohřbu jsem šla do práce. Hodně jsem se styděla, měla jsem pocit, že na mě všichni koukají. Kolegové z kanceláře se mnou prvních 14 dní chodili po firmě, abych si nepřipadala divně,“ vypráví Monika Marešová.

Chvíli trvalo, než se spolupracovníci přestali ostýchat mluvit o svých dětech. „Okolí se muselo ale naopak srovnat s tím, že když se baví o dětech, já se taky bavím o synovi. To je pro lidi hodně zvláštní, je to ale moje dítě, já s ním prožila skoro devatenáct let. Všichni si zvykli, zaměstnávala jsem hlavu, chodila jsem do práce, přihlásila jsem se na kurz masáží, kurz angličtiny, kurz šambaly, abych poznala své duchovno. Pak jsem se přihlásila na vysokou školu. Říkala jsem si, že by Petr taky šel, tak jsem tam šla místo něj,“ usmívá se Monika Marešová.

Ztráta dítěte nikdy nepřestane bolet, ale čas vás naučí rodiče s bolestí pracovat. Monika Marešová je už několik let laickou poradkyní sdružení Dlouhá cesta.

autor: Tamara Pecková
Spustit audio