Westernové sedlo poznáte podle hrušky

„Pořád jsem chtěla ke koním. Jenže před těmi pětadvaceti lety nebyla žádná možnost. Do jezdeckého oddílu mě nevzali,“ vzpomíná Daniela Netíková na své dětství. Vyučila se brusičkou skla a nastoupila do továrny. Ke koním ji to ale pořád táhlo. „Řekla jsem si, že když se můžu dostat ke koním, tak je budu alespoň oblékat,“ dodává. Daniela začala pracovat s kůží. V malé dílničce vyráběla drobnosti pro známé a zakázek přibývalo. Pomohlo jí setkání s kamarádem sedlářem, který ji zasvětil do základů řemesla.

Zlom nastal na začátku devadesátých let. „Když přišla revoluce, dala jsem výpověď ve fabrice a odstěhovala se na samotu,“ popisuje odvážný krok, kterého nikdy nelitovala. V bývalé škole u Horní Rozsíčky teď nejen bydlí, má i sedlářskou dílnu a výběh pro své čtyři koně.

Daniela je velká romantička a tak není divu, že vyrábí westernová sedla. „To sportovní ježdění mě nikdy nebralo, spíš ti kovbojové. Později jsem i na tom koníkovi jezdila na vandry. Je to úžasný, někde táboříte, z ohýnku se kouří, koník se pase,“ zasnila se Daniela. První sedlo, které vyrobila, bylo samozřejmě pro jejího koně. „Jsem si ho krásně vyzdobila javorovými listy. Mám ho do dneška, je to už pětadvacet let,“ vzpomíná.

Westernové sedlo je mnohem robustnější, než to sportovní. Daniela ukazuje na nejtypičtější část: „To je tady ta přední rozsocha s hruškou. Když ten kovboj chytal krávu na ranči, hodil laso a konec omotal o tu hrušku,“ popisuje. „U anglického sedla jsou tenké řemeny, na kterých visí třmeny, u westernového je široký pás, protože kovbojové na tom koni seděli celé dny,“ vysvětluje Daniela další rozdíl.

V dílně Daniely Netíkové nenajdeme jen sedla a postroje. Umí kůží potáhnout blatníky kočáru a opraví i kufry na klobouky. „Ten vrchní je na cylindr, ty spodní na dámské klobouky. Ty jsou tady na opravu a půjdou do muzea kočárů,“ vysvětluje sedlářka Daniela Netíková.