Bylo to divoký, zmatený, euforie. Tak mluví o sametové revoluci Zdeněk Kousal

Zdeněk Kousal přiznává, že doba byla tak hektická, že se při schůzkách s přáteli kolikrát ani nemohou shodnout, jak se jednotlivé události staly. „Bylo to divoký, zmatený, byla to euforie,“ říká teď s úsměvem. K revolučnímu dění se připojil hned. „V roce 1989 jsem se stal signatářem Několika vět. Chtěl jsem podepsat i Chartu, ale bylo mi to rozmluveno, takže jsem podepsal Hnutí za občanskou svobodu,“ vzpomíná s tím, že vždycky patřil k undergroundu. Tehdy, v roce 1989, byl zaměstnaný jako zámečník a zároveň se připravoval na maturitu na ekonomické škole. Bylo mu dvacet devět let.

Nevím, jak jsem to stíhal. Pracovat, studovat, služby v kanceláři Občanského fóra

O událostech sedmnáctého listopadu se dozvěděl hned ten den, byl to pátek, z rádia Svobodná Evropa. Další informace pak přicházely z Prahy. „No a bylo úterý, a já jedu z Kosova na náměstí, a okolo horní kašny tam byla spousta lidí. Tak jsem tam šel, měl jsem hroznu radost,“ vzpomíná. Brzy se začali hlavní aktéři sametové revoluce scházet, debatovali a ustanovili Občanské fórum. „Nevím, jak jsem to stíhal. Pracovat, studovat, a až do prvních voleb jsem tam vždycky dva dny měl v kanceláři služby,“ kroutí teď nevěřícně hlavou Zdeněk Kousal.

Snažili jsme se, aby tam šli lidé čestní. Já naivně viděl, že čestní jsou

„Tady se amatérsky tiskly letáky, lidi nám nosili peníze, kdo mohl, tak šel jako dobrovolník pomoci,“ říká a připouští, že v dnešní době by tak určitě nebylo možné dělat finanční sbírky. Jihlavští členové Občanského fóra jezdili na venkov a vysvětlovali tam lidem, co se děje. „Snažili jsme se, aby v jednotlivých závodech, na vesnicích, lidé zakládali Občanská fóra. Aby tam šli lidé, kteří jsou čestní. Já to možná naivně viděl, že čestní jsou,“ dodává nakonec.