Filmy v Polné promítám už 40 let, samotného mě to překvapilo, směje se Josef Mlynář

Ve zrekonstruovaném kině v Polné se cítí jako ryba ve vodě. Zatímco v sále i v promítací kabině je všechno nové, ve foyer si mohou příchozí prohlédnout vystavený starší mohutný promítací přístroj. „Na tom jsem tenkrát promítal, a to už tenkrát byl novější přístroj,“ vzpomíná Josef Mlynář. „Tenkrát museli mít promítači zkoušky. Takže nejdřív jsem tady měl nějakou praxi a v sedmdesátém osmém roce jsem složil zkoušky a stal jsem se promítačem.“

S počítačem po sedmdesátce? Žádný problém!

Za desítky let existence kina se několikrát změnila promítací technologie. Tou nejnovější je digitalizace obrazu a úprava zvuku. „Máme tady v kině zvuk dolby 7.1, který vytváří prostorové efekty, diváci se cítí, jako by tam přímo ve filmu byli,“ chválí promítač techniku, se kterou mu nedělalo nejmenší problém naučit se pracovat. „Dneska už žádný zkoušky nemusí být, hlavně když to umíte s počítačem. Já jsem pracoval na úřadě a tam se s počítačem musí,“ usmívá se.

Dnešní promítač v kině toho nepotřebuje o moc víc, než pohodlnou židli, dva monitory a velký počítač se serverem. Není nutné tahat těžké krabice s velkými kotouči filmů, film se ale „přivézt“ musí stejně jako dříve. „Je to ale velké jen jako pevný disk, taková malá krabička,“ vysvětluje Josef Mlynář. „Film přehrajete na server, trvá to dost dlouho, asi čtyři hodiny. Pak si ho stáhnete, upravíte, dáte k tomu nějaké ukázky a přes počítač se to všechno pouští.“

Digitální promítání má ale své nevýhody. „Když je špatné počasí, bouřka nebo vichřice, vypadne internet nebo elektřina, a pak film prostě nejde přehrát. Nebo nepřijde speciální klíč k uvolnění filmu, ten chodí na e-mail, a ten se bez internetu také neobejde,“ dodává Josef Mlynář. Výpadky kvůli počasí ale nebývají příliš časté.

Kino a místní divadlo jsou propojené

Polenský divadelní soubor Jiří Poděbradský kinosál využívá ke schůzkám, zkouškám a samozřejmě i k představením. Každý rok nazkouší jednu novou hru. Josef Mlynář je předsedou divadelního spolku už od roku 2004 a také si rád zahraje. „Hrál jsem Harpagona v Molliérově Lakomci,“ usmívá se. „Roli jsem moc užil a hrál jsem ji i v Praze pro Kardinála Duku.“ V letošním roce nastudovali divadelníci dvě pohádky, které zahrají místní děti z Polné. Princezna Čárypíše a Sůl nad zlato. Představení se pro polenské děti konají v pátek 17. listopadu. Na příští rok připravuje soubor velké oslavy 220. výročí svého založení.