Jana Mikysková: Když rozpraská hlína, je to nádhera
Ve velkomeziříčském ateliéru keramičky Jany Mikyskové hrnčířský kruh nenajdete. Vyrábí objekty, obrazy nebo závěsné plastiky, které mají jedno společné – připomínají přírodu na Vysočině. I její výstava, která je momentálně k vidění v galerii Ladislava Nováka v Třebíči, se jmenuje „Ze mě“ a v barvách laděných především do hněda skutečně vidíme zemi, hlínu.
Návštěvníky zaujme i kombinace keramiky a starých zrezavělých předmětů – hřebíků, petlic, pantů či podložek pod šrouby. Usměvavá výtvarnice je sbírá při svých výpravách na kovošroty, ale není to jediný její zdroj. „Ty věci se líbí opravdu hodně lidem, ale pokud je mají doma, nevědí, co s nimi. Takže mi je nosí sem do ateliéru a to je skvělé, protože mě úplně dojímá ta představa, že někdo najde nějaký starý krám a vzpomene si na mě,“ směje se.
Do keramiky jsem se zamilovala
Původním povoláním je Jana Mikysková učitelka výtvarné výchovy a s keramikou přišla do styku ještě na studiích. V devadesátých letech začaly základní umělecké školy vyučovat také práci s keramikou a budoucí učitelé se touto technikou seznamovali v Kunštátě. „Dva roky jsem jezdila do Kunštátu se učit především technologii na kruhu, glazování a podobně. A tam jsem se do toho materiálu absolutně zamilovala,“ vzpomíná. I když se neživí užitkovou keramikou, znát základy řemesla a práce s hlínou je podle výtvarnice velice důležité.
K tvorbě patří i znalost vypalování keramiky v peci. Jana Mikysková dává přednost plynové peci. Pod velkou pecí, která zabírá celý roh velké místnosti, jsou plynové hořáky: „Do pece jde přímo plamen. Je to náročnější než elektrická pec, musí se to hlídat. Elektrické pece se hodí třeba pro školy, ale já jsem volila plynovou pec. Myslím si, že hlína má mít oheň, že ty plameny jsou na tom materiálu vždycky vidět,“ vysvětluje.
Pec je sice rozměrná, ale na každý formát nestačí. Když se objekt do pece nevejde, jde o velkou nástěnnou plastiku, musí se jednotlivé díly vypálit zvlášť: „Třeba tenhle obraz je tvořen z jednotlivých částí, které jsou vypálené a teprve potom jsou šroubované a další prvky jsou do toho obrazu lepené,“ ukazuje na jedno ze svých větších děl. Jana Mikysková používá různé techniky, například lepení keramických kousků na plátno.
Učím děti vnímat krásu kolem sebe
„Je to obrovská změna po těch dvaceti letech znovu učit,“ směje se znovu výtvarnice, která si v letošním roce přibrala výuku na základní umělecké škole ve Velkém Meziříčí. „Ty děti mluví všechny naráz a všichni něco chtějí, je to takové akční, takže jsem si musela asi měsíc zvykat. Ale myslím si, že pro děti je dobré, když mají na chvíli výtvarníka, ne jenom pedagoga,“ říká Jana Mikysková.
Ukazuje dětem inspiraci k tvorbě v tom, co vidí kolem sebe, protože příroda na Vysočině je k tomu jako stvořená. „Mám to tady strašně ráda, líbí se mi ta syrovost. Rybník, když vyschne a hlína když rozpraská, to je prostě největší nádhera. To jsou hotové obrazy a ráda bych, aby ty děti tyhle krásné momenty dokázaly vnímat kolem sebe, aby je to inspirovalo a dokázaly na tom stavět,“ uzavírá Jana Mikysková. Její výstava v třebíčské galerii Ladislava Nováka bude přístupná do 4. března.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
