Karel Ondráček nechce patřit mezi umělecké kováře, chce ale, aby každé dílo bylo neopakovatelné
Od patnácti let se věnuje kovařině stejně jako jeho otec a stejně se i jmenují - Karel Ondráček. Kovářskou dílnu mají ve Vysokém u Žďáru nad Sázavou a vyrábějí užitkové předměty – brány, schodiště, zábradlí, lustry, okovávají koně, tedy klasické kovářské práce.
Právě tak se jmenuje kategorie kovářské soutěže Hefaiston na hradě Helfštýně, odkud si letos od mezinárodní poroty přivezli první cenu. Nad kovanou bránou uznale pokyvovali kováři z celého světa.
„V okamžiku, kdy něco, co jste vyrobili, jedete vystavovat, už to většinou není vaše,“ říká Karel Ondráček mladší o pět a půl metru dlouhé bráně k rodinnému domu. Ta letos zvítězila nejen na Helfštýně, ale i předtím na Brtnických kovadlinách v našem kraji. „Musíte u zákazníka najít pochopení, aby vám ten předmět zapůjčil, aby souhlasil s tím, že to demontujete a že na víkend bude mít otevřený, nezabezpečený dům. Potom už to musíte jen dovézt na místo a naistalovat,“ vysvětluje obtíže při vystavování užitkových předmětů, na rozdíl od kovaných uměleckých děl.
Auto jsem pěkně potrápil
Brána, na níž pracoval pět měsíců, váží téměř tunu, i když působí velice vzdušně – čtverhranné sloupky jsou složeny z různě dlouhých kovaných tyček s originálními průvleky a velkými nýty, které ji spojují. Bránu dovezl Karel Ondráček na Helfštýn vlastním autem: „Naložil jsem to velkou čtyřmetrovou káru a auto jsem pěkně potrápil,“ směje se. Do kopce na hrad se málem nedostal, ale nakonec všechno dobře dopadlo a oceněný výrobek může opět dělat radost majitelům v jedné žďárské ulici. Jen nedaleko od místa, kde jiný domek zdobí docela jiná brána stejného autora. Také ona získala před několika lety cenu za svou originalitu a zpracování.
V noci mě nic nenapadá, v noci spím
Kovář si může koupit polotovar a jen ho dotvořit. Karel Ondráček ale pracuje jinak. Používá pásovinu, materiál, který pokaždé jinak přetvoří. „Abych se odlišil od těch polotovarů, tak ty průvleky a díry jsou pokaždé jinak dlouhé, každý kousek je jiný, je to rozházené, je tam jiný průměr materiálů. Celé to prokovu a z pásoviny vznikne čtverhran, kulatina, cokoli,“ snaží se popsat svůj postup práce.
Takto vypadá právě rozpracované zábradlí ke schodišti, které vzniká v kovářské dílně. Liší se od klasických výrobků prakticky vším, není rovné, není pravidelné, a nedá se poznat ani materiál: „Kováři k tomu chodí a ptají se: Tys to dělal ze čtyřhranu nebo z čeho to je? A ona je to pásovina.“ I když nechce patřit mezi umělecké kováře, snaží se, aby každá věc byla neopakovatelná. „Třeba u té brány jsem se docela s návrhem natrápil, ale když už to vymyslím, na papíře je to hned.“ A jestli přemýšlí talentovaný kovář nad prací i v noci? „V noci mě nic nenapadá, v noci spím,“ směje se.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
