Když nebudu drzej, tak ty fotky neudělám, říká fotograf lidí z Vysočiny Tomáš Blažek

8. prosinec 2016

Fotka s portrétem a k ní příběh. Motto, citace, vtip, vzpomínka nebo momentální pocit. To všechno najdete v sérii fotografií Tomáše Blažka nazvané Lidé z Vysočiny. S myšlenkou přišel na konci roku 2010 americký fotograf Brandon Stanton, když začal publikovat portréty lidí z ulic New Yorku.

Silné krátké příběhy, které je doprovázely, sklidily a dosud sklízejí obrovský celosvětový úspěch a série mají spoustu následovníků z různých míst.

V našem kraji fotí portréty novinář a fotograf Tomáš Blažek. Pod názvem Lidé z Vysočiny se první fotka objevila na facebooku před více než dvěma lety a do Tomášova archivu jich přibyla asi stovka. Jak takový portrét vzniká? „Jsou to většinou portréty lidí v jejich přirozeném prostředí. Snažím se, aby to nebylo moc stylizované, takže kde jsem je potkal, tam je i vyfotím,“ říká fotograf.

Oslovit cizího člověka se žádostí o vyfotografování ale není jednoduché, zvlášť když je fotograf introvert jako Tomáš: „Já jsem introvert, ale už jsem pochopil, že pokud nebudu drzej, a nikdy nepůjdu přes hranici toho, co jsou ti lidé schopní snést, tak ty fotky prostě neudělám. Tahle série by ale nešla udělat, kdyby byli popuzení tím, že je fotím, takže oni s tím musí samozřejmě souhlasit.“

Povídáme si někdy pět minut, jindy půl hodiny

Součástí portrétu je i text. Ten vzniká z rozhovoru, někdy delšího, jindy docela krátkého, který Tomáš nakonec upraví: „Dost dlouho pracuju jako redaktor, živím se psaným slovem, takže tu výpověď potom edituju. Většinou je to tak, že spolu prostě mluvíme a já se z toho potom snažím dostat to, co tam slyším. Nakonec to jádro našeho rozhovoru, které tam někde najdu, dávám k těm fotkám. V podstatě je to obrázek i trošku o mně.“

Hodně fotek vzniká při Tomášových pracovních cestách po Vysočině, nejčastěji na Třebíčsko. Hodně prý záleží na počasí, lidem se nejlépe povídá a nejméně jim vadí, když si je někdo fotí, když svítí sluníčko, když je příjemně. Pro Tomáše Blažka jsou taková náhodná setkání s člověkem, který vypadá malebně a ještě navíc má co říct, plná energie a nabíjejí ho energií.

Na jednotlivé příběhy, které mu při setkáních portrétovaní lidé z Vysočiny vyprávěli, by si asi po chvíli přemýšlení vzpomněl, ale nejsilnější je pro něj asi nakonec série samotná: „Celé je to pro mě silný příběh, protože to je opravdu takový řetězec setkání, který bych jinak neabsolvoval, neměl bych důvod ty lidi oslovit a ani by mě to nenapadlo,“ uzavírá.

Portréty pod názvem Lidé z Vysočiny jsou momentálně až do poloviny ledna 2017 k vidění na výstavě v galerii Ladislava Nováka v Subakově ulici v Třebíči.

autor: dak
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.