Lodní modeláři z Třeště mají mezi sebou i mistra Evropy. Vyřádí se ale i na českém rybníčku
Snad každý malý kluk někdy toužil po lodi, kterou by mohl pouštět po vodě. Někdo dostal od rodičů loďku koupenou, a někdo šel do kroužku a vyrobil si ji s pomocí zkušených vedoucích sám. Takových kroužků ale v poslední době kvapem ubývá. My jsme jeden objevili v Domě dětí a mládeže v Třešti.
Do třešťského kroužku lodních modelářů chodí kluci třeba i sedmiletí. Je jasné, že se hned na začátku nepustí do stavby lodě. „Základem je naučit ho držet nástroje. My vždycky říkáme: máš lupínkovou pilku, kup si jí, naučíš se řezat, naučíš se brousit, naučíš se lepit,“ říká vedoucí kroužku Luboš Boček. Nejdřív pracují děti se dřevem, které se nejlépe zpracovává. Později se dostanou i ke kovu a plastu. Obvykle to bývá tak, že když staví lodě tatínek, začne jeho syn chodit do kroužku a v ideálním případě i jeho kamarádi. I tak ale dětí v kroužcích ubývá. Ještě méně je pak lidí, kteří by je vedli. I proto už v Třešti nefunguje kroužek leteckých modelářů.
Závodní model lodě není přesnou kopií nějaké skutečné lodě. Tady jde hlavně o funkčnost
Cílem každého modeláře je tu dostat svou loď na vodu a třeba s ní i vyhrát závody. „My stavíme takové volné modely, dokonce i vlastní návrhy,“ vysvětluje Luboš Boček s tím, že takové lodě nejsou přesnými kopiemi skutečných existujících plavidel. „Je cílem, aby ta loď co nejlépe jela, ale samozřejmě aby vypadala jako loď,“ dodává a ukazuje na modely lodí, se kterými členové kroužku závodí. Jedna z nich je dlouhá sto dvacet pět centimetrů. „To je kategorie zmenšená, dřív bývaly ještě dvou a půlmetrové lodě, a jsou vysloveně účelově dělané, aby jely rovně,“ říká. Taková loď závodí na šedesátimetrové trase a na konci ji někdo musí odchytit. „Musí mít časovač, který tu loď nejvíce deset metrů za dráhou vypne, a pak ji svážeči přivezou ke břehu,“ dodává vedoucí kroužku.
Ani model rádiem řízené plachetnice se neobejde bez větru
Jen jedna z lodí má plachtu. „To je záležitost dvou let, kdy jsme s dětma začali dělat i plachetnice na rádio,“ říká Luboš Boček a dodává, že plachetnice nemá motor a závodník ji ovládá jen rádiem. „Je tam servopohon, který navíjí špagátek od plachty,“ popisuje. Když přestane foukat vítr, musí pro loď někdo dojet na člunu nebo doplavat.
Třešťské rybníky museli modeláři opustit. Zakotvili v Sedlejově
Pro závody modelů lodí je samozřejmě potřebná voda. Třešťští modeláře zpočátku, v osmdesátých letech minulého století, jezdili na rybníčku v zámeckém parku. Později, když potřebovali víc místa, přesunuli se na koupaliště na Korečníku. Tam ale byla časem voda tak znečištěná, že už na ní nebylo možné jezdit. „Na vodě plavaly klacky, tráva, ty lodě neudělaly jednu jízdu, aby něco nechytly,“ popisuje Luboš Boček. Hledali tak něco jiného, a našli nádrž v Sedlejově, kde jezdí dodnes a dokonce tam i pořádají volná mistrovství České republiky.
Úspěchy třešťských modelářů sahají i za hranice. Tři z nich se účastnili mistrovství světa a Evropy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
