Na frontu pochodovali vojáci v botách z Třebíče

V borovinské továrně vyráběli dělnici především obuv, ale i další výrobky z kůže jako například opasky, koňské postroje či sedla. Práce v továrně přinášela také jednu výhodu – její zaměstnanci nemuseli narukovat na vojnu, protože pracovali přímo pro válečný průmysl. A tak se firma stala i jakýmsi bezpečným bodem před odchodem do válečné vřavy. Traduje se, že zaměstnanci Budischowskeho továrny měli na tu dobu i poměrně služné výdělky.

Kronikář jedné z obcí poblíž Třebíče si však v této souvislosti postesknul nad tím, že děti, které si do továrny chodily přivydělávat, začaly díky velkým výdělkům pohrdat vzděláním a oddávaly se nočním radovánkám a pitím alkoholu.

Továrna se do těžkého období dostala právě s koncem 1. světové války. Armáda už nebyla schopná dostát svým závazkům a ani oba samostatné státy Rakousko a Československo se nedohodly na konečném vyrovnání všech pohledávek. Továrna se dostala do útlumu a prakticky ji zachránil až v roce 1931 příchod Tomáše Bati, který nejenom továrně, ale i blízkému okolí, vtiskl pomocí svého architekta Vladimíra Karfíka nezaměnitelnou tvář.