Pelhřimovská pečovatelka Anna Řádová: Nejvíc mi chybělo, když mě nějaká babička pohladila
Mezi pěti finalisty Národní ceny sociálních služeb v kategorii Pečovatelka roku se ocitla Anna Řádová z Pelhřimova jedinou zástupkyní kraje Vysočina. Nominovaly ji kolegyně z Oblastní charity Pelhřimov, kde už sedm let pracuje na půl úvazku jako pečovatelka v terénních službách. Je ochotná, milá, lidská, a druhým pomáhá tak ráda, že neodpočívá ani v důchodu.
Celý život pracovala v nemocnici, nejdříve na chirurgii, pak na ušním a nakonec znovu na chirurgii. Do důchodu odcházela po 44 letech a nechtělo se jí, zůstala déle, až do třiašedesáti let. Doma ale neměla žádné stání, jak vzpomíná: „Nic jsem neudělala, nestihla, chyběli mi prostě ti lidi. Takže 30. června jsem šla do důchodu a 21. září už jsem byla zase v práci,“ směje se. Teď je jí sedmdesát a mezi kolegyněmi je nejstarší. S prací ale přestat zatím nechce, protože pomáhat druhým, to je to, co ji v životě nejvíce baví. „Nejvíc mi chybělo, když mě nějaká babička takhle pohladila, poděkovala, a teď to zase mám.“
Berou nás jako členy rodiny
Pečovatelská práce pro charitu je podle paní Anny trochu jiná: „Tady si to užívám, protože v nemocnici jsem měla hodně lidí a tady mám vždycky jenom toho jednoho člověka, a můžu se mu věnovat,“ usmívá se paní Anna. Obstarává všechno, co je potřeba – hygienu, podávání léků, přípravu snídaně nebo oběda, čtení, povídání. „Ze začátku, když je nemocný člověk nesmířený s osudem, tak nechce, aby mu někdo pomáhal, ale když si pak zvykne, tak nás bere jako člena rodiny.“
Když pečuje v domácí hospicové péči, mívá i noční služby a musí být připravená kdykoli za klientem přijet. „To je veliká oběť,“ přitakává Zuzana Havlová, která Charitě dělá propagaci. „Na Aničku slyšíme jen samou chválu, a když jsme zveřejnili její nominaci na pečovatelku roku na Facebooku, tak se tam strhlo děkování a samé dobré osobní zkušenosti.“ Anna Řádová ale připomíná, že nejvíce práce udělají samy rodiny, kde nemocný leží: „My docházíme párkrát za týden třeba jen hodinu, takže si vážím lidí, kteří se starají o toho člověka dvacet čtyři hodin.“
Když má vzpomenout na svého nejmilejšího klienta, zalesknou se jí v očích slzy: „To byl můj dědeček. Dožil se 98 let. Jezdila jsem za ním dva roky, oslavila jsem s ním devadesáté sedmé i devadesáté osmé narozeniny. Já jsem byla jeho Anička,“ vzpomíná obětavá pečovatelka, jejíž služby mohou nemocní v Pelhřimově dál využívat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
