Petr Štáfl chtěl být kovářem od dětství. Líbili se mi rytíři a chtěl jsem si vyrobit meč, říká
Jen pár kilometrů od Přibyslavi má v rodinném domku vybavenou malou kovárnu Petr Štáfl. Brzy oslaví dvacáté narozeniny, ale „ťukat“ sem chodí už pěkných pár let. Kovářské řemeslo jej nadchlo už v dětství: „Byli jsme s našima na trzích, kde byl mečíř, měl tam výheň a vyráběl zbraně, a to mě úplně uchvátilo,“ vzpomíná na zážitek z třetí třídy.
„Vždycky jsem byl milovníkem středověku a rytířů a původně jsem si chtěl vyrábět meče a zbraně,“ směje se Petr.
Později ale viděl i to, co všechno dokáže umělecký kovář a tak se tomuto řemeslu začal věnovat. Vystudoval v Třebíči obor umělecko-řemeslné zpracování kovu. Po maturitě se ještě pustil do ročního studia zlatnictví, aby dokázal materiály kombinovat a ovládal i další techniky.
V kovárně má kromě nezbytné výhně také neocenitelného pomocníka všech kovářů – buchar a téměř stoletou vrtačku. „Po té jsem hodně toužil, je to nezničitelný stroj s vlastní historií,“ říká mladý kovář. Nevypadá na první pohled jako silák, ale bez síly se při práci neobejde. „Ten kus železa, který se musí nesčetněkrát ve výhni otáčet, vyndat ho ven a zase vracet zpátky, je těžký, takže člověk musí mít sílu. Ale hrubá síla není všechno, u práce se musí i přemýšlet,“ usmívá se.
Kovových růží se snažím mít v zásobě vždycky víc
V rodině žádný kovář není, takže Petr Štáfl řemeslo nepodědil, jako to jinde bývá obvyklé: „Jsem první, přede mnou byli všichni spíš řezbáři a truhláři. Táta dělá s kovem, ale ne za tepla jako já, dělá za studena plechy, zámečničinu.“ Podporu v rodině ale vždycky měl. „V deváté třídě jsem dostal od strejdy polovrak výhně, kterou jsem si opravil a dodnes ji vozím po trzích. Potom jsem si postupně našetřil na různé drobnosti, které jsou potřeba, ale stejně, vybavit si celou dílnu, to není jen tak,“ přemýšlí.
Zkušenosti získává od různých kovářů. „Jezdím každé léto k někomu jinému, protože každý ten materiál vnímá a cítí jinak, abych získal různé pohledy na věc. Momentálně je mi nejbližší přístup žďárského kováře Karla Ondráčka, to je podle mě kapacita, můj veliký vzor.“ Kovový kříž s Ježíšem na stole pod oknem je například podle jeho vzoru. Do detailu vyvedená černá kovová růže už je ale Petrovým dílem: „Růží se snažím mít dostatek, protože si pro ně většinou někdo přijede, třeba soused, že zapomněl na svátek nebo na narozeniny, tak pro slečny. Už se mi to párkrát stalo,“ směje se Petr Štáfl.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
